Tento týden O2 uvedlo novou koncepci služeb pro domácnosti, díky které jsme se po letech konečně dočkali možnosti pořídit si takzvané nahé ADSL, tedy ADSL bez hlasových služeb. Pojďme se ohlédnout do historie, jak se vlastně české ADSL vyvíjelo a čím vším muselo projít, aby se dostalo do dnešní podoby. V prvním díle miniseriálu si připomeneme první momenty, přehmaty a problémy ADSL v podání Českého Telecomu.
2001 a 2002
Počátky
Počátky českého ADSL se datují do července roku 2001, kdy tehdy Český Telecom spustil technický pilotní provoz ADSL, aby následně v lednu 2002 se svvou dceřinnou společností Internet OnLine společně vzbudily naděje na českém internetovém trhu slibem, že své služby postavené na platformě ADSL brzy promění v komerční podobu.
V následujících měsících bylo ticho po pěšině, občas se objevily neoficiální informace a pak zase zapadly. Až na konci května 2002 Český Telecom oficiálně představil svou nabídku ADSL služeb.
Byl to však jakýsi „ekonomický pilot,“ který měl ověřit, jestli jsou ADSL služby po ekonomické stránce životaschopné, nešlo o řádný komerční provoz. Proto Český Telecom nehodlal nabízet své ADSL služby na velkoobchodní úrovni ostatním operátorům. A to už bylo moc i na Český telekomunikační úřad. Ten do té doby šel Telecomu na ruku, ale tentokrát nabídku ADSL služeb zakázal.
Už tehdy vzbudila představená nabídka ADSL vlnu nevole. Zákazníkům vadilo, že je nutné k datovým službám platit i „paušál za drát,“ tedy telefonní linku a hlasové služby, limity, které tehdejší ADSL mělo, a následné zpoplatňování dat za megabajt. Jen pro zajímavost, nejlevnější ADSL s rychlostí 256/64 kbps stálo 1900 Kč, k tomu existoval 100 Kč měsíčně příplatek za pronájem modemu (ten nešlo koupit), a v ceně bylo 500 MB přenesených dat. Sčítal se provoz ve směru k zákazníkovi a od něj. Každý megabajt nad limit stál 3 Kč, za dalších půl gigabajtu jste tedy zaplatili neuvěřitelných 1536 Kč navíc.
Pro zajímavost, na serveru Lupa.cz jsem narazil na výsledky ankety z roku 2001, jejímž cílem bylo zjistit, kolik by čtenáři (převážně odborníci na informační technologie) byli ochotni zaplatit za časově neomezený a datově neměřený přístup k síti Internet o rychlosti 150 kbit/s. Přijatelná hranice pro čtenářskou obci byla tehdy částka 1 500 Kč.
2003
Řádný komerční provoz
Po zákazu „ekonomického pilotu“ si dal Telecom hodně na čas. Podle nařízení ČTÚ měl zveřejnit velkoobchodní nabídku do prosince 2002, učinil tak však s téměř dvouměsíčním zpožděním až v lednu 2003. Prvotní reakce byly opět rozporuplné, ale alespoň ceny se dostaly na rozumnou úroveň.
Maloobchodní nabídka existovala od konce února 2003 a tentokrát již nešlo o počítané tarify. I ten nejnižší tarif, 192/64, obsahoval neomezené množství dat. Jeho cena byla bez pár haléřů 1 600 Kč plus poplatky za pevnou linku – tehdy ještě stačilo platit 200 Kč za Home Mini. V ceně byl pronájem jednoduchého modemu, odkoupit zařízení nebylo možné.
Služba byla nabízena ve dvou variantách, dražší „Profi“ a levnější „Basic.“ Profi přípojky dostávaly veřejnou IP adresu až k modemu, v případě variant Basic však byla služba zkriplená tzv. dashboardem. To byla webová aplikace, do které jste se po zapnutí DSL modemu museli přihlásit, až poté vám byl zpřístupněn internet. Bohužel, v tomto případě docházelo k překladu adres (NAT 1:1). Aby nebylo nutné jméno a heslo do dashboardu zadávat ručně, objevily se i skriptíky, které přihlašování řešily za uživatele. Archivní podoba dashboardu je k vidění například ve článku na Root.cz.
Ani tato podoba ADSL se ale u státních orgánů (hlavně tehdejšího ministra informatiky Mlynáře) nesetkala s nadšením a tak po urgencích ze všech stran Telecom slíbil, že brzy zrychlí…
V dalším díle si povíme, jak vypadalo první zrychlování a jaký dopad měla na klienty agregace.