Tag: T-Mobile

Pravda o Vodafone HSPA+ 42 (Dual Carrier)

Na začátku října se v masových médiích objevila přetištěná tisková zpráva od Vodafone, která oznamovala zprovoznění technologie HSPA+ 42 ve více než 40 městech. Na první pohled šlo o akci v naší republice nevídanou – HSPA+ 42 u nás doposud propagoval spíše T-Mobile a pouze v několika městech. O týden později jsme moudřejší a víme, že to s tím HSPA+ 42 u Vodafonu ve skutečnosti není až tak žhavé…

Malá odbočka: Dual Carrier

Každý z operátorů má v rámci své UMTS licence přiděleny čtyři kanály, které může využívat, ale kromě jihovýchodní části Prahy, kde má T-Mobile na téměř každé základnové stanici aktivní tři vysílací kanály najednou, u nás operátoři nespouštějí víc než dva kanály na každé základnové stanici. Proto jsem v nadpisu odstavce použil Dual Carrier – dva kanály.

Teď si pojďme povědět o jednom způsobu, jak se rozšiřuje kapacita sítě. Každá buňka 3G základnové stanice vysílá nejméně na jednom UMTS kanálu. Pokud je buňkou pokryto velké množství uživatelů, dochází vlivem vytížení buňky k poklesu průměrné datové rychlosti na každého uživatele.

Jedním z řešení, jak posílit kapacitu sítě, tedy je metoda „hrubé síly“: operátor nakonfiguruje základnovou stanici tak, že začne vysílat na dalším UMTS kanálu. V případě dvou kanálů se pak uživatelský provoz může rozdělit buď přibližně rovnoměrně. Nebo se operátor může rozhodnout, že bude provoz mezi jednotlivými kanály přehazovat podle jejich vytížení, případně podle typu provozu (hlasové volání na prvním kanálu, data na druhém).

V případě dvou kanálů může vzrůst kapacita sítě až na dvojnásobek. Tedy pokud operátor má dostatečně dimenzovanou i přístupovou síť (mezi základnovými stanicemi a jádrem sítě).

Z našich 3G operátorů už využívají dual carrier na vytížených lokalitách všichni, prvenství ale nemůžeme upřít Telefónice, která s DC začala experimentovat jako první už v srpnu 2010.

HSPA+ 42 DC

HSPA+ 42 ve variantě Dual Carrier (někdy též nazývaný Dual Cell) je založeno na principu spojení dvou kanálů. Vyžaduje hardwarovou a softwarovou podporu na straně mobilní základnové stanice i mobilního terminálu. Telefónica například provozuje dual carrier na mnoha vysílačích, ale dual carrier HSPA+ nemá aktivní na žádném.

Pokud se sejde základnová stanice vysílající na dvou kanálech a podporující HSPA+ 42 DC s mobilem (tabletem, 3G modemem), který HSPA+ 42 podporuje, domluví se spolu a pro přenos dat využívají v jednu chvíli oba kanály zároveň. Tak můžou dosáhnout teoreticky až téměř dvojnásobné rychlosti oproti jednomu kanálu.

V praxi se na nevytížené síti dá dosáhnout rychlosti kolem 30 Mbit/s ve směru k zákazníkovi. Ve směru od zákazníka (uplink, upload) aktuálně nabízená zařízení kombinování dvou nosných frekvencí nepodporují, takže maximum zůstává na 5,76 Mbit/s. Standard 3GPP však dual carrier uplink zná a v kombinaci s MIMO technologií, kterou u nás nikdo neprovozuje, dokáže nabídnout teoreticky až 22 Mbit/s.

Nutno říci, že podpora HSPA+ 42 DC mezi koncovými zařízeními je zatím velmi malá. Z mobilních telefonů tuto technologii podporují až relativně nová zařízení, např. iPhone 5, Sony Xperia T nebo Nokia Lumia 920. Z říše tabletů si vzpomínám pouze na poslední generaci iPadu („nový iPad“).

U mobilních modemů jde zejména o u nás neprodávané LTE modely (včetně těch, které Telefónica nabízí k zapůjčení pro otestování LTE sítě v Jesenici), dále pak např. 3G modemy Vodafone K4605 či Huawei E372 (v prodeji u T-Mobile).

Ale ani zařízení, která HSPA+ 42 DC nepodporují, v takové síti nepřijdou zkrátka. Připomeňme si znovu, že spuštěním druhého nosného kanálu dochází zároveň k teoretickému zdvojnásobení kapacity sítě a rozložení uživatelů mezi dva kanály. Maximum jednoho kanálu zůstává beze změny (např. až 21 Mbit/s u Samsung Galaxy SIII), dosahovaná rychlost může v porovnání se sítí bez HSPA+ 42 DC, díky již zmiňovanému nárůstu kapacity na dvojnásobek, vzrůst (na základě principu, kdy se mezi stejný počet uživatelů rozděluje dvojnásobná kapacita).

 T-Mobile a HSPA+ 42

Možná si říkáte, proč v článku o Vodafonu dostává prostor T-Mobile. Je to z důvodu, abychom mohli porovnat kvalitu pokrytí a reklamštinu jednotlivých operátorů.

T-Mobile spustil HSPA+ 42 zatím v několika městech: Mladé Boleslavi, Liberci, Jablonci nad Nisou, Českých Budějovicích, Zlíně, Otrokovicích, Brně a čtvrtině Prahy (v Praze 4 a 11).

Seznam měst je na první pohled mnohem kratší, než ten z tiskové zprávy Vodafone, a mohl by evokovat, že je na tom T-Mobile hůř.

Skutečnost je ale úplně jiná. Na základě dat, která lze získat z geolokační databáze Googlu, v kombinaci se seznamem odlovených vysílačů s aktivním dual carrierem, lze vypozorovat, žeT-Mobile pokrývá města plošně. To mimo jiné znamená, že můžete být v centru, stejně tak jako na kraji města, a pokud jste stále ještě v pokrytém městě, budete moci využívat výhod dual carrieru.

T-Mobile se na spouštění HSPA+ 42 DC zaměřil zejména ve druhém a třetím čtvrtletí tohoto roku. Posledním pokrytým městem bylo Brno a nejbližší okolí, kde byl dual carrier spuštěn na dvou stovkách vysílačů a více než 580 vysílacích sektorech.

Na druhou stranu, ne všude, kde má T-Mobile aktivní dual carrier (tj. dvojnásobnou kapacitu sítě), je zároveň dostupné HSPA+ 42 DC. Jde zřejmě o rozhodnutí z rozumu, HSPA+ 42 licence pro základnovou stanici může být dražší, než běžná dual carrier licence.

Vodafone a HSPA+ 42

To Vodafone zvolil přístup úplně jiný. Následující řádky jsou zatím založeny převážně na základě dat z geolokační databáze Googlu a z menší části na již odlovených dual carrier sajtech Vodafonu, berte je prosím s rezervou. Data z Googlu jsou ale velmi přesná a odpovídají osobnímu průzkumu prvních měst, která již lovci GSMwebu prověřili.

Vodafone se rozhodl spustit HSPA+ 42 převážně v centrech velkých měst. Jako bonus pak spouští HSPA+ 42 v místech, kde je síť vytížená, a dual carrier by musel spustit tak jako tak. V takovou chvíli využije marketingové výhody a – obzvlášť v menších městech – nabídne HSPA+ 42 jako první operátor, i když další dva operátoři mohou mít již dávno v daném místě dual carrier spuštěný – avšak bez podpory HSPA+ 42.

Po prvním průzkumu to vypadá, že Vodafone má po 5. říjnu spuštěno cca 420 HSPA+ DC sektorů na cca 160 základnových stanicích. Například v Plzeni je HSPA+ 42 spuštěno jen na pěti základnových stanicích, v Ostravě je takových exemplářů zřejmě pouze osm.

A pro porovnání přinášíme tabulku oblastí, kde proti sobě stojí Vodafone a T-Mobile (v tabulce je u každého operátora počet základnových stanic s podporou HSPA+ 42 DC, které se v daném okresu nacházejí). Náskok T-Mobilu je zde vidět nejlépe.

Okres T-Mobile Vodafone
Liberec 42 5
Zlín 31 7
České Budějovice 37 3
Mladá Boleslav 15 3
Praha 93 36
Brno 200 18

Kdo je vítěz?

Ačkoli má T-Mobile v pokrytých městech opravdu souvislé pokrytí, jednoznačným vítězem není. Pověst mu totiž kazí to, že na mnoha základnových stanicích v menších městech má dual carrier aktivní, ale HSPA+ 42 už ne. Věřím, že se po tomto Vodafoním výstupu marketing v TM chytí za hlavu a protlačí aktivaci HSPA+ 42 na těch místech, kde již dual carrier běží, nebo kde se v nejbližší době bude spouštět. :-)

T-Mobile získává zlatou medaili za souvislé pokrytí a za počet dual carrierových sektorů, kterých má v republice aktuálně nejvíc.

Opodál stojící Telefónica se HSPA+ 42 boje neúčastní, s počtem téměř 460 základ­nových stanic s dual carrierem získává ale zlatou medaili v posilování sítě a s T-Mobilem se tak přetahuje o místo české dual carrierové jedničky.

Bohužel, v rychlých datech jí pomalu ujíždí vlak.

Z marketingového pohledu je asi vítězem Vodafone. Ačkoli nedošlo ani k takovému posílení sítě, aby Vodafone dohnal T-Mobile, může se kasat počtem „pokrytých“ měst. I když si ve Vodafonu pod spojením „pokrytí města“ představují jen hlavní náměstí a nejbližší okolí.

Vodafone si tak odnáší zlatou medaili za reklamštinu. Čtvrtníčku, Čtvrtníčku, kde jsou tvoje časy…

Proč u nás nikdy nebude 3G pokrytí jako ve Francii

K českým mobilním operátorům často směřují výtky na 3G pokrytí. I když se totiž dnes díky sdílení sítí Telefóniky a T-Mobilu dostalo 3G i do malých měst a velkých vesnic, často signál mizí hned jak vstoupíte do budovy. Kritika tedy je oprávněná – 3G se sice rozšířilo, ale jeho použitelnost je místy opravdu špatná. Kritici nám za vzor často ukazují Francii, ale nejen tu, kde mají operátoři 3G síť s nesrovnatelně lepším pokrytím. Příčiny si rozebereme a vysvětlíme, proč už to u nás lepší nebude.

UMTS sítě a používané frekvence

Každá UMTS síť využívá jednu nebo víc tzv. nosných frekvencí o šířce 5 MHz. UMTS základnová stanice i mobilní telefon (terminál) se naladí na nosnou frekvenci a na ní pak spolu komunikují.

Technologie jako taková dokáže pracovat v různých frekvenčních pásmech, pokud tam pro ni existuje použitelný souvislý 5 MHz blok frekvencí. V počátcích bylo pro evropské UMTS sítě vyhrazeno duplexních 2×60 MHz v pásmu 2,1 GHz. Do tohoto pásma se tedy vejde celkem dvanáct nosných frekvencí. U nás tyto frekvence mají rovnoměrně rozděleni tři stávající operátoři, každý po čtyřech nosných (20 MHz), naplno je využívá zatím pouze T-Mobile.

Nevýhoda pásma 2,1 GHz je ale špatné prostupování do budov a převážně přímočaré šíření signálu – to vede ke zmiňovaným problémům s 3G v oblastech, kde je jen jedna 3G základnová stanice na vesnici s komplikovaným terénem.

Protože si operátoři sdružení v projektu 3GPP byli tohoto problému již dávno vědomi, prosadili do UMTS standardu verze 7.2.0 (3GPP R7) možnost používat pásmo 900 MHz, ve kterém již nějaký pátek v Evropě (ale i jinde) běží GSM sítě. Tato verze standardu vyšla už v prosinci 2005, tedy téměř před sedmi lety.

Nasazení UMTS v pásmu 900 MHz by operátorům mohlo pomoci vyřešit problém špatného šíření 3G signálu a vyhnout se nutné výstavbě velkého množství základnových stanic pro docílení rozumného pokrytí.

Použitelnost pásma 900 MHz pro UMTS

Využití UMTS 900 bránilo během let mnoho různých překážek. Zejména jde o fragmentaci spektra, legislativní překážky a nedostatek kompatibilního hardwaru.

Fragmentace a refarming spektra

Tou největší překážkou byla bezesporu fragmentace spektra: zatímco v UMTS 2,1 GHz pásmu byly v souladu se standardem operátorům již od začátku přidělovány souvislé 5 MHz bloky, 900 MHz pásmo bylo původně vyhrazeno pro GSM a již od počátku bylo děleno po úsecích dlouhých 0,2 MHz. E-GSM (rozšířené GSM) má takových úseků 60+125, P-GSM (podmnožina E-GSM) jen 125.

Z historických důvodů národní regulátoři přidělovali bloky „napřeskáčku“. Jak to dnes vypadá u nás, se můžete podívat na GSMwebu. V některých zahraničních zemích bloky byly operátorům přiděleny jako souvislé již na počátku, nebo v čase proběhl tzv. refarming frekvencí.

Refarming je proces, kdy dojde k přeskládání kanálů v GSM pásmu tak, aby každý operátor obdržel souvislý blok frekvencí o určité šířce. Takto přeskládané 900 MHz pásmo pak umožňuje snazší implementaci nových technologií, jako například právě UMTS v 900 MHz pásmu, nebo v budoucnosti LTE Advanced (složené z pásem 800 MHz, 900 MHz, 1800 MHz, 2100 MHz a 2600 MHz).

Jednou z dalších překážek refarmingu bylo i to, že se u nás část GSM pásma (60 E-GSM kanálů) uvolnila až v roce 2009. Přidělení těchto kanálů proběhlo losováním (vizte zprávu o přidělení těchto frekvencí) a nebylo podmíněno refarmingem pásma. Nově přidělované GSM kanály tedy nebyly připojeny k existujícím přídělům. Účelné využití pásma (s výhledem na budoucí aplikace) nebylo zajištěno.

Otázkou zůstává podpora E-GSM části pásma v GSM základnových stanicích. Je klidně možné, že toto pásmo například Vodafone kvůli zastaralému Siemens hardwaru nemohl použít – a tudíž by ani refarming GSM pásma nebyl možný. Zatímco O2 a T-Mobile mají od roku 2010 GSM síť na novém hardware, Vodafone s výměnou starého hardwaru začal až letos na jaře a obměna bude probíhat až do roku 2015.

V zahraničí refarming proběhl, zatímco u nás regulátor (jak je jeho zvykem) vyčkává na vzájemnou dohodu komerčních subjektů (operátorů). Spektrum zůstává nespojité a implementace UMTS 900 je nemožná.

Vodafone by přitom v případě proběhlého refarmingu mohl využít 5 MHz pro UMTS (jedna nosná) a 5 MHz pro GSM (25 kanálů), T-Mobile a O2 by mohly využít 5 MHz pro UMTS (jedna nosná pro každého) a 7,4 MHz pro GSM (37 kanálů).

Legislativní překážky

Zatímco technologická standardizace UMTS 900 proběhla již v roce 2005, legislativní standardizace byla ponechána v rukou národních regulátorů a na dohodě komerčních subjektů (operátorů). Toho si všimla Evropská unie, když v roce 2009 vydala direktivu, kterou nařizuje neutralizovat 900 MHz pásmo. Do té doby totiž v tomto pásmu nebyl povolen provoz jiné technologie, než GSM.

Členským státům direktiva doporučuje implementaci technologické neutrality 900 MHz pásma do národních právních řádů. Termín pro takovou implementaci vypršel 9. května 2010, u nás se ČTÚ rozhoupal včas a UMTS v pásmu 900 MHz umožnil změnou plánu využití rádiového spektra v prosinci 2009 (diskuse o změně tohoto plánu ukazuje, že o UMTS v 900 MHz nejspíš uvažoval Vodafone).

Poslední legislativní překážkou byla nutnost zažádat o změnu přídělu (licence k využívání) rádiových kmitočtů. Doposud totiž kmitočty v pásmech 900 a 1800 MHz byly na základě licence přiděleny pro využívání služeb založených na technologii GSM. Nově jsou frekvence tzv. technologicky neutrální, je na nich tedy možné provozovat jakoukoli technologii (GSM, UMTS, LTE), pokud tato nezpůsobuje rušení ostatních provozovaných technologií. O takovou změnu si společnosti Telefónica (1 a 2) a T-Mobile (1 a 2) požály až v dubnu 2012 a Vodafone v srpnu 2012 (1 a 2). Bohužel žádost na ČTÚ nepřistála kvůli UMTS 900, hybatelem byla možnost nasadit LTE na 1800 MHz.

Nedostatek kompatibilního hardwaru

Aby bylo možné zavádět UMTS v 900 MHz, je nutné v určitých oblastech omezit síť GSM – proto jsou dnes ve Francii oblasti, kde někteří operátoři mají pouze UMTS 900 a nikoli GSM. To ale nevadí, pokud je na trhu dostatek mobilních telefonů s podporou GSM i UMTS 900.

Dal jsem si tu práci a z katalogu Mobilmanie zjistil statistiku uváděných mobilů (pouze modely s podporou 3G): první mobily s podporou UMTS 900 se začaly objevovat v únoru 2008(Nokie N96, 3120 classic, 6220 classic, N78, 6210 Navigator).

Zatímco v roce 2008 podporovalo UMTS 900 pouze 21 z 86 uvedených 3G mobilů, v roce 2009 se poměr obrátil (74 ze 103 3G mobilů), rok 2010 přinesl 74 3G mobilů s UMTS 900 a 18 bez. V roce 2011 se objevilo 90 3G mobilů s UMTS 900 a 11 jen s klasickým UMTS na 2,1 GHz. Všechny UMTS 900 mobily pak podporují i klasické 2,1 GHz UMTS.

V roce 2012 podle katalogu Mobilmanie má podporu UMTS 900 už konečně kaž­dý uvedený mobil.

Z oblíbených zařízení má podporu iPhone 4 a novější (uveden v roce 2010), většina mobilů od Samsungu uvedených od roku 2009 do dneška, téměř všechny HTC uvedené od roku 2008 (kromě modelů Smart a Gratia), téměř všechny Nokie uvedené od roku 2008 (z populárních chybí E51 a N95, které jsou ale z roku 2007), a další.

Na nedostatek mobilů si tedy operátoři stěžovat nemohou, zvlášť ne ve chvíli, kdy UMTS mimo velká města začali zavádět až v roce 2011. Stejně tak se neobávám, že by výrobci 3G základnových stanic (Node B) nebyli schopni v roce 2011 dodávat hardware a software pro UMTS 900.

Promarněná šance – sdílení sítí

Protože výstavba 3G sítí, navíc v místech s nízkou hustotou obyvatel, je ekonomicky extrémně náročným projektem, rozhodly se společnosti Telefónica a T-Mobile po dlouhých jednáních a pilotním testování vybudovat 3G síť v řídce osídlených oblastech společně.

UMTS 900 by bývalo bylo pro takové účely jako stvořené – při stejném počtu základnových stanic (dohromady jich bude postaveno 980) by pokrytí bez problémů obsáhlo celé vesnice a jejich okolí. Dnes je často už ve vzdálenosti 1,5 km od základnové stanice signál v budovách příliš slabý a nepoužitelný.

Zároveň by projekt vyžadoval redesign a přeladění GSM sítě: vyhrazení části 900 MHz pásma pro UMTS by nutně znamenalo snížení počtu dostupných kanálů pro GSM. To by, opět, nemuselo způsobovat problémy, pokud by k tomu operátoři přistupovali zodpovědně (například vhodnou politikou dotovaných mobilů pro stávající zákazníky a zahrnutím pouze UMTS 900 mobilů do své nabídky).

Francii jsem na začátku textu nezmínil náhodou. Podle Wikipedie podporují všichni čtyři operátoři ve Francii UMTS na 900 a 2100 MHz. Stejně tak operátoři v řadě dalších zemí (Finsko, Rumunsko, Bulharsko, Estonsko, Polsko, atd.) zavedení UMTS 900 zvládli.

Bohužel u nás, ať už vinou pozdního uvolnění části E-GSM pásma, pasivity ČTÚ, nebo neochoty/strachu komerčních operátorů z refarmingu, zůstává v ČR 900 MHz pásmo pro UMTS nepoužitelné.

Projekt sdílení sítí Telefóniky a T-Mobilu se blíží ke zdárnému konci (již běží více než 90 % plánovaných sdílených základnových stanic), který ale zároveň bude znamenatkonec rozvoje UMTS v ČR. Další rozvoj stávajícího 3G na 2,1 GHz je velmi nepravděpodobný, výstavba v řídce osídlených oblastech se prostě nevyplatí. Stejně tak se ale nevyplatí přestavba sdílené UMTS sítě na 900 MHz někdy v blízké budoucnosti – operátoři do výstavby 3G v uplynulých dvou letech investovali ohromný balík peněz a dokud se jim tyto finance nevrátí, nemůžeme očekávat žádné další investice.

UMTS 900 tak můžeme z povzdálí sledovat na hranicích s Německem a Polskem, případně na dovolené v zahraničí.

S nasazením u nás už jsem se rozloučil a naděje vkládám v rozvoj LTE. V 800 MHz pásmu totiž LTE nabídne to, co by zvládlo i UMTS 900 – široké pokrytí. A jako bonus ještě získáme vyšší kapacitu sítě a přenosové rychlosti.

Cesta k levnějšímu volání: velkoobchodní nabídka mobilních služeb

Aneb pár řádek o tom, proč ČTÚ nevyžaduje v podmínkách aukce kmitočtů 800, 1800 a 2600 MHz po stávajících GSM/UMTS operátorech velkoobchodní nabídku služeb na stávajících sítích pro každého podnikatele.

Český telekomunikační rybník trh se službami pro rezidentní zákazníky (domácnosti, jednotlivce) je už řadu let poměrně zatuchlý. Ceny za minutu hovoru se za posledních deset let prakticky nezměnily, zatímco terminační poplatky klesnou letos až na desetinu oproti stavu v roce 2002. Ceny paušálních tarifů se občas vizuálně sníží, aby po bližším prozkoumání spotřebitel zjistil, že novější tarify jsou ve skutečnosti dražší (což je příklad např. tarifu S námi 390 od T-Mobile, nebo Neonových tarifů od O2 s účtováním 60+60, nebo Vodafoních rodinných tarifů).

Zatímco v okolních zemích roste s přibývajícím počtem virtuálních mobilních operátorů konkurence a klesají ceny, u nás se neděje nic. Pokud máte satelitní nebo kabelovou televizi a zaregistrujete občas reklamy zahraničních operátorů, překvapí vás nabídky mobilů téměř zadarmo ke každému tarifu. Nebo takové množství předplacených jednotek, že se vám protočí panenky. A přesto tamní operátoři zvládají i stavět sítě a vydělávat.

Specifický trh

V ČR jsme tzv. „specifický trh.“ To znamená, že mobilní operátoři, jako správní podnikatelé, využívají všechny možnosti, které jim dává zákon a státní regulátor (ČTÚ), a které jim my, zákazníci, tolerujeme. Mimo jiné tedy například cenu paušálních tarifů nastaví podobně, jako v zahraničí, ale objem služeb je na zlomku zahraničních nabídek. A ještě nám tvrdí, že to tak vlastně chceme :-)

A přesto, že u nás jsou operátoři tři, není na trhu vidět konkurence. I když se operátoři škádlí tím, kdo dřív přijde s mírně upravenou nabídkou, výrazné změny služeb u nás nepředstavil za posledních pět let nikdo. I když zákazníci volají po zlevnění, nebo úpravě objemu předplacených jednotek, nikdo se k tomu nemá. Občas se objeví mimořádná nabídka, která je zajímavá, to asi aby se neřeklo – z poslední doby jde třeba o Vánoční Velikonoční balíčky Vodafonu, které nabídly zajímavé množství volných minut a SMS v rámci balíčku, a to vše za přijatelné ceny. Bohužel, šlo o půlroční promoakci, a tarify navíc trpěly např. nemožností změnit si vnucený internetový tarif za vyšší, nebo stále vysokou cenou za minutu volání po provolání „balíčkových“ mi­nut.

Jak z toho ven? Čím rozhýbat konkurenční boj? Vzhledem k omezenému množství dostupných frekvencí k nám už žádný operátor nepřijde postavit GSM/UMTS síť – všechny frekvence jsou vyčerpány a budoucnost je v LTE. Zbývá tedy jen konkurence v podobě virtuálních operátorů, kteří budou poskytovat maloobchodní služby s využitím stávajících sítí některého z našich tří GSM/UMTS operátorů.

Virtuální operátoři

Právě existence mobilních virtuálních operátorů (MVNO) v zahraničí má, ať si ČTÚ říká co chce, výrazný vliv na telekomunikační trh v zemi. Pro nás příkladem může být Tesco Mobile. Virtuální operátor, který patří pod křídla britského obchodního řetězce Tesco, působí v Británii, Irsku, Maďarsku a na Slovensku. Na Slovensku tamní Tesco Mobile nabízí za v přepočtu 250 Kč sto minut ve „vlastní síti“ (mezi zákazníky TM), sto minut do ostatních sítí, SMS za 1,25 Kč, 500 MB dat za 125 Kč, nad rámec volných minut pak minuta ve „vlastní síti“ stojí 25 haléřů a do cizích sítí 2,50 Kč.

Takové ceny u našich mobilních operátorů nenajdete. Tedy alespoň ne v běžných nabídkách pro koncové uživatele. Pokud máte štěstí, možná se vám podaří vyhádat si se svým mobilním operátorem individuální ceny – u O2 nebylo dříve výjimečné mít zdarma tisíce volných minut a slevy na paušály, u Vodafonu dostanete bez problémů 50% slevu z ceny balíčků s minutami, sms a daty. Ale běžný zákazník u paušálu za 250 Kč obvykle volá s cenou 5 – 6 Kč za minutu a píše SMS zprávy za cenu 1,50 – 2 Kč. O datech raději nemluvit, 150 MB dostanete nejlevněji za 150 Kč u O2, 500 (600) MB pak za 300 Kč u O2, resp. 315 u Vodafonu. T-Mobile je venku ze hry už se základním paušálem, za 390 Kč si můžete „užívat“ 30 minut, 30 SMS a 20 MB (ne na den, ale na měsíc!).

Tedy, pokud přijde konkurence v podobě MVNO, bude to asi jediná šance na snížení ceníkových cen u stávajících operátorů. Jenže v tom je háček – MVNO se dnes musí s některým z našich operátorů dohodnout na spolupráci. A nic podobného stávající trojka nepřipouští, i když se navenek tváří, že „jednání probíhají“ (viz kauza Quadruple v jedné z posledních monitorovacích zpráv ČTÚ), ve skutečnosti hází zájemcům klacky pod nohy. Jde o projev selhání trhu, kde vznikl oligopol a nyní si snaží svoje pozice (a zisky) udržet tak dlouho, jak jen to bude možné.

Když selže trh…

…existuje jediná cesta, kterou se vydat, a to cesta regulační. Musí zasáhnout státní regulátor (ČTÚ) a operátorům nařídit nabídku velkoobchodních služeb pro každého, kdo by o ni měl zájem. To bohužel doposud nenastalo, i když nejvhodnější okamžik pro takové nařízení byl někdy v letech 2008/2009, kdy operátoři – krize nekrize – stále díky oligopolu fungovali s nadprůměrnými maržemi a zisky.

Mnozí uživatelé v diskusích doufali, že ČTÚ vpašuje povinnost velkoobchodní nabídky služeb postavených na stávajících sítích do aukce kmitočtů, která se právě připravuje a proběhne letos na podzim. ČTÚ to tak ale z obavy mezinárodních arbitráží neudělal, povinnost velkoobchodní nabídky bude platit pouze pro služby využívající kmitočty, které operátoři získají ve zmiňované aukci.

Místo toho se ČTÚ rozhodl jít cestou (znovu)vymezení takzvaného velkoobchodního trhu přístupu a původu (originace) volání ve veřejných mobilních sítích. Takovým trhem je trh služeb, poskytovaných v mobilních sítích, ale pouze velkoobchodně (za účelem přeprodeje). Žádná taková nabídka u nás dnes však oficiálně neexistuje. Ke znovuvymezení trhu s číslem 8 oficiálně došlo čtvrtého dubna 2012 vydáním Opatření obecné povahy.

Po vymezení trhu musí proběhnout tzv. Analýza trhu, to trvá měsíce. V případě trhu číslo 8 však ke dnešnímu dni ještě k zahájení samotné analýzy nedošlo. Ve chvíli, kdy ČTÚ analýzu dokončí a zveřejní, bude oficiálně jasné, jestli je náš trh konkurenční, nebo nikoli (a výsledek si můžeme tipnout, já sázím na konstatování existence tří subjektů s významnou tržní silou :-))).

Musíme to nařídit!

Po zveřejnění analýzy dojde k uložení určitých povinností subjektům s významnou tržní silou. O tom, jaké povinnosti může ČTÚ uložit, nám napoví zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, podobně jako prostudování uložených povinností na podobném trhu číslo 5 (fixní broadband – DSL služby).

Rozdíly mezi trhem DSL a trhem velkoobchodních mobilních služeb sice jsou, ale pro nás je důležité vnímat přístup regulátora. Jak tehdejší Český Telecom, tak dnešní tři mobilní operátoři, nechtějí pustit do svých sítí konkurenty, nebo pokud se tváří, že chtějí, přicházejí velkoobchodně s takovými nabídkami, které se partnerům nevyplatí.

Co tedy ČTÚ může nařídit:

  1. Povinnost přístupu podle § 84 zákona – jinak řečeno, povinnost velkoobchodní nabídky
  2. Povinnost průhlednosti podle § 82 zákona, tj. povinnost zveřejnit referenční nabídku s cenami
  3. Povinnost nediskriminace podle § 81 zákona, kdy nesmí být partnerům nabízeny služby v horší kvalitě, nebo docházet k jakékoli jiné diskriminaci partnera oproti vlastní maloobchodní nabídce
  4. Povinnost oddělené evidence nákladů a výnosů podle § 86 zákona, aby bylo jasné, z čeho operátor vychází při stanovování velkoobch. nabídky (a případně aby ČTÚ mohl zasáhnout), a aby nedocházelo ke křížovému financování (dotování) vlastních maloobchodních služeb z velkoobchod­ních cen.

To bude první krok, kterým ČTÚ operátorům jasně řekne, že nesmí uzavření velkoobchodní smlouvy odmítat a že nesmí konkurenty odírat vyššími cenami, než účtují sami sobě (např. pro korporátní zákazníky). Jenže uložené povinnosti jsou bez konkrétních cen. A zákazníky i konkurenční poskytovatele (často malé ISP, kteří chtějí své služby doplnit o mobilní hlas a data) budou ceny důležité.

Pro rozseknutí otázky, jestli je požadovaná cena služby nízká (tvrdí obvykle mobilní operátor) nebo vysoká (tvrdí zájemce o velkoobchodní vztah), by ČTÚ měl uložit ještě povinnost cenové regulace, jako to udělal například na velkoobchodním trhu číslo 4. V cenovém rozhodnutí pak budou stanoveny

  • ceny za jednorázové úkony (za zřízení, změny a zrušení služeb, atd.)
  • pravidelné měsíční poplatky (za vedení živého čísla, realizaci propojení sítě mobilního operátora a velkoobchodního zákazníka, atd.)
  • ceny za jednotku služby (provolaná minuta, odeslaná SMS, přenesený gigabajt dat)

Pokud bude mít ČTÚ rozum, nařídí i účtování jednotek služby a to po nejmenších možných úsecích. Tj. u hlasu by mělo být na velkoobchodní úrovni účtováno po sekundách od první sekundy hovoru (jako to znají zákazníci v zahraničí a stejně jako si operátoři dnes účtují mezi sebou), u dat pak po kilobajtech.

Otázkou zůstává, jakým způsobem budou účtovány další služby, jako volání do zahraničí, volání do ostatních mobilních a pevných sítí, a podobné.

Nabízí se dvě varianty: první varianta nastane, pokud velkoobchodní zákazník už provozuje nějakou telekomunikační síť (např. operátoři, kteří dnes nabízejí SIP VoIP služby) a dokáže odsměrovat provoz do ostatních sítí sám. Takový zákazník/operátor pak bude moci nabídnout i podobně atraktivní ceny za volání do zahraničí, jako teď nabízí na svých SIP VoIP službách. Například pokud by o velkoobchodní služby měl zájem Odorik, do Japonska byste si mohli z mobilu zavolat za cenu minuty ve vlastní mobilní síti zvýšené o 65 haléřů. Můžete to srovnat s cenou 65 Kč za minutu, jakou aktuálně nabízí Telefónica 🙂

Druhá varianta je, že si velkoobchodní zákazník od mobilního operátora objedná kompletní sortiment telekomunikačních služeb, díky objemu případně získá ještě atraktivnější ceny, než budou v referenční cenové nabídce, a sám bude zajišťovat jen prodej, fakturaci a styk s koncovým zákazníkem. Pak ceny ostatních služeb ovlivní vyjednávací síla velkoobchodního zákazníka, který ceny bude chtít maximálně snížit.

A tím se dostáváme k další otázce:  jaké ceny můžeme očekávat (alespoň u vnitrostátních služeb)?

Ceny

Částečně se snad dá vycházet z dnešních nabídek mobilních tarifů pro korporátní zákazníky. Cena za volání mezi korporátními čísly se pohybuje v desítkách haléřů za minutu, nebo je úplně zdarma – to bude náklad na hovor ve vlastní síti. Hovor do sítě dalšího mobilního operátora by měl stát přibližně stejně, jako součet ceny za hovor ve vlastní síti a ceny za mobilní terminaci (na přelomu 2012/2013 to bude 55 haléřů bez DPH za minutu), tedy při volání do konkurenční sítě se budeme pohybovat kolem jedné koruny bez DPH za minutu.

SMS je dnes služba neregulovaná, takže můžeme vycházet jen z komerčně dostupných nabídek. O2 nabízí balíček Neomezené zprávy (ve vlastní síti) za 200 Kč včetně DPH, Vodafone má neomezené SMS do všech sítí za 500 Kč s DPH. Pokud odhadneme, že průměrný uživatel takové služby pošle 1000 SMS za měsíc, vychází nám cena 20 haléřů za SMS ve vlastní síti u O2 a 50 haléřů za SMS do libovolné sítě u Vodafone. Vše tentokrát včetně DPH. Pokud ČTÚ začne regulovat i cenu SMS, můžeme se tedy pohybovat někde mezi 0,20 – 1 Kč bez DPH. Za přenesení 140 bajtů jde pořád o cenu extrémně vysokou.

Mobilní data jsem si nechal nakonec, protože u nich je situace nejsložitější. O2 nabízí velkoobchodním zákazníkům 10 GB dat za 150 Kč bez DPH, případně za cenu kolem 100 Kč bez DPH službu, která není omezená množstvím dat, ale jen rychlostí (384 kbit/s, někdejší Data Nonstop). Tady bude muset ČTÚ zjistit, jaké jsou náklady na přenos jednoho gigabyte sítí operátorů k zákazníkovi. Výslednou nařízenou cenu si netroufám odhadovat, odhadnu jen to, že mobilní data součástí cenové regulace budou – protože v budoucích letech budou hrát významnou roli.

Do roka a do dne?

Poslední otázkou zůstává, kdy se na trhu dočkáme produktů (tarifů) založených na velkoobchodní nabídce. ČTÚ má letos kromě analýzy mobilní originace na starost i zmiňovanou aukci kmitočtů pro sítě dalších generací (LTE). Pokud tedy budeme předpokládat, že analýzu zvládne provést, zveřejnit a poprat se s připomínkami za šest měsíců, tři měsíce mu potrvá stanovení podniku s významnou tržní silou a další dva měsíce k uložení povinností a cenové regulace (včetně všech lhůt, které mezitím budou muset uplynout), vychází nám, že stabilní velkoobchodní prostředí by u nás mohlo vzniknout snad někdy příští rok na jaře a do léta 2013 by se mohl projevit i tlak na maloobchodní ceny.

Tedy, pokud se operátoři pod hrozbou regulace raději s nějakou společností nedohodnou dobrovolně dřív. A také jen a pouze tehdy, když regulované ceny nastavené ČTÚ budou poskytovat dost prostoru, aby poskytování mobilních služeb na velkoobchodní službě bude komerčně zajímavé (tj. pokud nebude ztrátové, jako to dnes je u velkoobchodní nabídky DSL služeb a permanentně probíhajících akčních nabídek ze strany Telefóniky).

Projektům jako Projekt MVNO (sdružení ISP bezdrátových a optických sítí), nebo Quadruple(sdružení kabelových operátorů), které se snaží o doplnění svých produktů o mobilní služby, nezbývá než držet palce – nařízení velkoobchodní nabídky je totiž zřejmě jejich poslední šance, jak stávající mobilní operátory donutit ke spolupráci a udržet si konkurenceschop­nost.

O terminačních poplatcích a o tom, komu prospěje jejich snížení

ČTÚ dnes zveřejnil Monitorovací zprávu za únor 2012, ve které nenápadně zmínil snížení terminačních (nebo také propojovacích) poplatků pro volání do mobilních sítí. Novinářům zároveň rozeslal informaci, že snížení proběhne letos podle starého modelu ve dvou krocích a od příštího roku začne používat model nový. Pojďme si popsat, co to vlastně může znamenat pro spotřebitele.

Aktualizace v červenci 2012:

ČTÚ nakonec přistoupil na názor Evropské komise a propojovací poplatky snižuje na 0,55 Kč za minutu bez DPH již od 15. července 2012 (pro nově uzavírané smlouvy), resp. od 15. září 2012 (pro stávající smlouvy o propojení). Zároveň se připravuje na zavedení modelu LRIC (viz níže) tak, aby tento model (resp. propojovací poplatky na něm založené) mohl vstoupit v platnost už od začátku roku 2013.

Význam propojovacích poplatků

Propojovací poplatky mají pokrývat náklady přenosu hovoru v síti mobilních operátorů (tj. přenos hovoru od místa, kde si operátory hovory „předávají“, až k volanému zákazníkovi). Platí je vždy operátor volajícího zákazníka operátoru volaného. Tedy například: pokud máte O2 a voláte do sítě T-Mobilu, zaplatí O2 T-Mobilu za každou minutu vašeho hovoru částku nepřekračující aktuální výši propojovacího poplatku (teoreticky ale může být i nižší).

Propojovací poplatky vznikly v letech minulých a jejich výše nebyla vždy správně regulovaná. Není pochyb, že při volání z jedné sítě do druhé vznikají náklady oběma operátorům a o takové náklady by se tedy oba měli podělit.

Ve Spojených státech je běžné používání modelu, kdy každý operátor řeší a financuje pouze tu část hovoru ve vlastní síti. V Americe je dodnes běžné platit i za příchozí hovory – zákazník platí za to, že operátor dovolí svou sítí přenést hovor, který pochází z jiné sítě. I proto je tam cena za volání z pevné na mobil shodná s cenou z pevné do pevné – protože operátor pevné sítě vždy řeší jen náklady své sítě. Operátor sítě mobilní pak řeší jen náklady sítě mobilní.

V Evropě je běžný přístup jiný – náklady, které vznikají volaným operátorům, jim proplácí operátor volajícího zákazníka, a samozřejmě je dále proúčtovává do ceny zákazníkovi. Tento přístup vede ke snaze volaných operátorů zmiňované náklady maximalizovat (a maximalizovat tak příjem za příchozí hovory od ostatních operátorů). Efekt je jasný: zákazník doplácí na hamižnost operátorů. Proto je běžné, že do hry vstupuje národní regulátor, státní (nezávislý) orgán, který od operátorů může zjistit, jaké jsou skutečné náklady za přenos hovoru sítí operátorů a nařídit maximální výši terminačních poplatků, které volaní (terminující) operátoři mohou po volajících (originujících) operátorech požadovat.

Mobilní versus pevná terminace

V ČR jsou dnes regulovány terminační poplatky u tzv. podniků s významnou tržní silou (dominantní operátoři). U pevných sítí jde o síť Telefóniky [web ČTÚ, sekce Cenová regulace], u mobilních pak jsou regulovány terminační poplatky pro sítě všech tří GSM/UMTS operátorů [web ČTÚ, opět sekce Cenová regulace]. Síť U:fon společnosti MobilKom má sice od regulátora uložené povinnosti, ale velikost terminačních poplatků si může v určitých mezích určovat sama (pokud by se s některým operátorem nedohodla, například z důvodů přemrštěné terminační ceny, do hry pak vstupuje ČTÚ).

Není nezajímavé, že terminační poplatky za volání do pevných sítí jsou děleny podle času na špičku, mimo špičku a podle místa předání (místní HOST ústředna, resp. tranzitní ústředna). V nejhorším případě dosahuje terminační poplatek za volání do pevné sítě O2 0,34 Kč (všechny terminační poplatky jsou uvedeny bez DPH a jde o cenu za minutu, ale operátoři si mezi sebou účtují po sekundách, tedy po jedné šedesátině minutového terminačního poplatku). Oproti tomu terminační poplatky do mobilních sítí nejsou rozděleny časově ani podle místa předání hovorů, a u všech našich operátorů aktuálně dosahují výše 1,08 Kč/min.

Při porovnání ceny 0,34 Kč/min. versus 1,08 Kč/min. musí být každému jasné, že jde o dost výrazný nepoměr a volání z mobilní sítě do sítě pevné je výrazně levnější, než v opačném směru. Zatímco terminační poplatky za volání do pevných sítí se za posledních šest let pohnuly jen minimálně [vizte opatření uložená Českému Telecomu v roce 2006], terminační poplatky za volání do sítí mobilních byly dlouho regulované nedostatečně.

Následující tabulka shrnuje postupné snižování terminačních poplatků za volání do mobilních sítí:

31. říjen 2001 8,00 Kč
1. listopad 2001 3,66 Kč
1. březen 2005 3,11 Kč
1. květen 2006 2,99 Kč
1. únor 2009 2,65 Kč
1. červenec 2009 2,31 Kč
1. leden 2010 1,96 Kč
1. červenec 2010 1,66 Kč
1. leden 2011 1,37 Kč
1. červenec 2011 1,08 Kč
1. červenec 2012 0,72 Kč
1. leden 2013 0,55 Kč

V roce 2006 byl rozdíl terminačních poplatků až osminásobný. Je zároveň vidět, že ČTÚ dlouho ceny nereguloval, resp. reguloval jen v roce 2001 (kdy zasáhl proti znevýhodňování tehdejšího Oskara ostatními mobilními operátory), 2005 a 2006 a pak až od roku 2009 dál. V roce 2006 i v roce 2009 vycházel z Analýzy relevantního trhu 16 (dnes 7, odkaz viz výše), tedy je vidět dlouhá nečinnost, kdy byla nařízena regulace jen po dokončení analýzy a pak těsně před prováděním analýzy další. Od roku 2009 se ČTÚ snaží cenu mobilní terminace snižovat tak, jak po něm požaduje Evropská Unie. V tabulce je pak vidět ještě zanedbání vydání cenového rozhodnutí, v jehož důsledku nedošlo (nedojde) ke snížení terminační ceny v lednu 2012 a tedy mobilní operátoři mohou účtovat cenu 1,08 Kč/min. po dobu celého jednoho roku.

Jak se terminační poplatky počítají

Aby si operátoři do poplatků nezapočítávali i nesouvisející náklady (například na marketing), mají udělenou povinnost oddělené evidence nákladů. Z nákladů, které se prokazatelně váží k přenosu hovorů mobilní sítí, pak ČTÚ vypočítává u každého z operátorů minutovou terminační cenu. Poté, co má data od všech operátorů, vezme nejnižší vypočtenou cenu (tzv. efektivní operátor, kterému na přenos hovoru v síti stačí nejnižší náklady) a tu stanoví jako maximální terminační poplatek pro všechny dominantní hráče na trhu. Operátoři, kteří nejsou dostatečně efektivní, tedy vlastně část nákladů na přenos hovoru vlastní sítí nemají proplacenou a nutí je to tyto náklady snižovat a stávat se dostatečně efektivními.

Pro samotný výpočet existují dva hlavní modely, FAC a LRIC. Účetní model FAC (Fully Allocated Costs, plně alokované náklady) zahrnuje do výpočtu terminačních poplatků skutečné účetní náklady operátorů (tedy i ty neefektivní), technický model LRIC (Long Run Incremental Costs, dlouhodobé přírůstkové náklady) pak buduje hypotetickou síť a počítá přírůstkové náklady na poskytování jednotlivých služeb v průběhu času. Pro zájemce o další čtení mohu doporučit např. disertační práci PhDr. Vladimíra Čermáka. Je asi jasné, že mobilní operátoři jsou příznivci modemu FAC, ve kterém mohou promítat do poplatků i náklady, které by ve skutečnosti šly eliminovat. Konkurenti (zejména alternativní pevnolinkoví operátoři) pak preferují model LRIC, který může přinést nižší terminační poplatky. FAC pak vychází z cen historických, LRIC z cen aktuálních, což spolu s faktem, že ceny technologií klesají, může demotivovat operátory a ti pak své sítě nemodernizují dostatečně.

Evropská unie a evropští regulátoři již dlouho používají model LRIC pro regulaci poplatků v pevných sítích. V sítích mobilních se LRIC prosazuje až v posledních letech, kdy je po lokálních regulátorech přímo vyžadováno, aby přestaly využívat model FAC. I náš regulátor na přípravě modelu LRIC pracuje, i když je, jako ostatně s většinou své práce, výrazně ve skluzu za ostatními zeměmi EU.

Zatímco pro pevné sítě se u nás model LRIC používá již téměř deset let, v mobilních sítích dodnes reguluje ČTÚ terminační poplatky podle výstupů modelu FAC. Terminační poplatky v mobilních sítích, stanovované od roku 2013 dál, by pak již měly být určeny podle výstupů modelu LRIC – tedy měly by nadále klesat, možná o něco výrazněji, než doposud.

Vhodným stavem pak je srovnání ceny terminace pro pevné i mobilní sítě na stejnou hodnotu, ideální (z pohledu zákazníka) pak je hypotetické snížení obou terminačních poplatků až na nulu – velcí operátoři totiž mají mezi svými sítěmi vyrovnaný (tzn. vzájemně si neplatí nic, nebo jen minimální částky), zatímco malým alternativním operátorům, přes které zákazníci volají do sítí velkých operátorů, vznikají nezanedbatelné náklady, které opět musí přenášet na zákazníka.

Komu prospěje snížení terminačních poplatků

A tím se dostáváme k poslední části tohoto článku: komu vlastně prospěje snížení terminačních poplatků?

Nejsou to rozhodně velcí operátoři, kteří, jak už jsem zmiňoval, si mezi sebou téměř nic neplatí.

Ze snížení můžou mít prospěch alternativní (např. VoIP) operátoři, kteří mohou nabídnout konkurenceschopnou cenu volání do mobilních sítí. Už dnes je možné najít operátory, kteří nabízejí volání do mobilních sítí za 1,39 Kč bez DPH – např. Mikrotech. Po snížení terminace na 55 haléřů se tedy pravděpodobně dočkáme volání do sítí mobilních operátorů za cenu do devadesáti haléřů, a to i s DPH a účtováním po sekundách. Tedy takovou nabídkou, kterou nám mobilní operátoři nechtějí dát, pokud nejste korporace se stovkami až tisíci čísel.

Ale ze snížení mohou mít prospěch i zákazníci. I když se vlivem oligopolního chování našich operátorů nesnižují minutové ceny v tarifech, snížení terminačních poplatků otevírá prostor tarifům typu francouzského Free. Při ceně 1,08 Kč/min. je totiž mezioperátorská „cena“ za 1000 předplacených minut cca 1300 Kč s DPH (minimálně tolik budete operátora stát, pokud všech 1000 minut provoláte do sítě konkurenta), po snížení terminačního poplatku na 0,55 Kč/min. se (s 21% DPH) dostáváme na ďábelskou cenu 666 Kč za stejných tisíc minut. Při započítání obvyklého rozložení hovorů (50% ve vlastní síti, 50% v cizí) pak jde s cenou kouzlit ještě více. A proto už dnes jsou operátoři schopni nabízet firmám neomezené volání za nějakých 800 Kč (bez DPH) měsíčně a tato cena půjde ještě dolů.

A nakonec: cena za terminaci napovídá, kolik teoreticky může virtuální operátor zaplatit za minutu volání v „pronajaté“ síti. Až tedy u nás MVNO vzniknou, bude cena za terminaci bezpochyby výrazným prvkem při jednání o ceně za volání do vlastních a cizích sítí. A jestli u nás MVNO vzniknou? To záleží na schopnosti ČTÚ jednat podle Zákona o elektronických komunikací, zda v nápravných opatřeních po Analýze relevantního trhu č. 8 (mobilní originace) uloží i povinnost velkoobchodního přístupu do sítí současných mobilních operátorů. Ale o tom, jak něco takového ČTÚ může provést, si povíme příště…

Dožene Vodafone své konkurenty v pokrytí 3G?

Po delší době se vracím ke psaní a jako první téma jsem si vybral pokrytí 3G v České republice. V textu vzpomínám na historii a rozvoj mobilních datových sítí v ČR (3G i GSM) a dále se zamýšlím nad tím, jestli má šanci český Vodafone dohnat v pokrytí své konkurenty, kteří téměř před rokem oficiálně rozjeli projekt sdílení svých 3G sítí a dnes mají bezkonkurenčně nejlepší pokrytí.

Datová historie

Úmyslně se nebudu zabývat počátky dat u nás (kdy jedinou nabídkou byla služba vytáčeného připojení CSD, resp. HSCSD u Eurotelu), ani první demonstrací GPRS, ale až obdobím od dražby 3G licencí. Doba CSD totiž se současnými daty měla pramálo společného.

3G licence získali dva naši operátoři (Eurotel a T-Mobile) na konci roku 2001, v roce 2005 se do klubu ‚operátorů s licencí‘ přidal i tehdejší Oskar. Není bez zajímavosti, že v původních licencích existoval plánovaný rozsah pokrytí a podmínka spuštění 3G sítí do určitého data, ale neexistovala definice sankcí, a naše operátory tak vlastně spoustu let nic do 3G netlačilo.

První 3G síť v Čechách (a vlastně i na Moravě)

Dlouhou dobu, od roku 2005 do 2009, u nás fungovala jen jediná 3G síť. Byla to síť tehdejšího Eurotelu, firmy, která se po dvou přejmenováních dnes jmenuje Telefónica Czech Republic. Ještě na začátku roku 2009 byla pokrytá pouze Praha (a velká část okresů Praha – západ, Praha – východ), Brno (a okres Brno – venkov) a „ruská“ část Karlových Varů (ta s kolonádou).

Eurotel/Telefónicu vlastně nic netlačilo. Síť fungovala, ale byla málo vytížená, protože 3G telefonů bylo málo. Po spuštění podporovala standard UMTS R99 (384 kbit/s o­bousměrně), od roku 2007 pak i nadstavbu HSDPA 1,8 Mbit/s na downlinku (ale Telefónica do konce roku 2008 nabízela jen dva tarify, staré Data Nonstopy s rychlostním omezením na 384 kbit/s a Internet UMTS s 1 Mbit/s st­ropem).

Vysoké náklady a malý počet schopných 3G zařízení vedl dva přímé konkurenty Eurotelu k tomu, že 3G (ve variantě FDD, tedy to ‚standardní‘ 3G, které dnes máme ve většině nových mobilů) odmítali zavést. T-Mobile trval na tom, že 3G vlastně nenabízí jinou výhodu, než mobilní data, a pro data mají svou ‚4G‘ síť (což vlastně byla specifická 3G síť, kterou ale její výrobce dále nerozvíjel a v pozdějších letech nebyl ani schopen dodávat potřebný hardware pro další rozšiřování).

Vodafone neměl pro změnu nic, jen svou GSM síť, rozdělenou na dvě části, přičemž v té ‚západní‘ části (západní, střední, severní a zčásti východní Čechy) většina vysílačů podporovala pouze GPRS.

2008

Až v roce 2008 přišel zlom. Tím zlomem bylo oficiální zahájení prodeje vcelku revolučního zařízení. Asi tušíte, že šlo o iPhone 3G, z uživatelského pohledu velmi propracované zařízení, které u nás i přes velmi vysokou cenu a nízkou možnost přizpůsobení (na rozdíl od tehdy populárních Windows Mobile) získalo poměrně širokou uživatelskou základnu.

iPhone měl na svou dobu velmi propracovaný internetový prohlížeč a protože šlo o druhou generaci, existovalo zároveň i mnoho schopných aplikací. Jenže jak prohlížeč, tak různé aplikace vyžadovaly k rozumnému chodu také rozumné mobilní internetové připojení.

Ale to žádný z našich operátorů nedokázal nabídnout! Po­važte: Telefónica sice měla ve dvou (třech) městech a okolí 3G, ale ve zbytku republiky nechala své klienty trpět s GPRS, které vlivem špatných licencí bylo omezené na cca 40 kbit/s. T-Mobile neměl použitelnou (standardní) 3G síť, ani žádné zkušenosti s její stavbou, ale alespoň měl na velké části republiky EDGE (s použitelnou rychlostí kolem 200 kbit/s). Vodafone neměl 3G síť (i když se 3G v roce 2006 experimen­toval) a ve velké části republiky neměl ani EDGE. I jeho klienti tedy byli odsouzeni k práci přes GPRS, i když o trošku rychlejší (80 kbit/s), než měl Eurotel/Telefónica.

GSM swapy

Právě příchod iPhone (jehož všechny generace dnes v českých mobilních sítích generují suverénně nejvíce datového provozu, pokud ze statistiky vyloučíme modemy) způsobil, že se všichni tři čeští operátoři chytili za hlavu a rozhodli se své sítě modernizovat.

To vedlo k tomu, že ve druhé polovině roku 2009 a na začátku 2010 vyměnil T-Mobile celou svou GSM síť za zařízení od čínského výrobce Huawei (o kterém ještě dále uslyšíme), těsně poté ho následovala i Telefónica, která kromě oblastí Praha a Brno (+ okolní okresy Praha východ, západ a Brno-okres) také vyměnila původní GSM technologii od Nokia[-Siemens] Networks za technologii od Huawei.

Telefónice iPhone přišel vhod, už delší dobu totiž pociťovala výrazné přetížení jediné celorepublikové mobilní datové sítě (CDMA), rozšiřování 3G zvažovala a očekávala, že stavba UMTS sítě odlehčí síti CDMA natolik, že nebude potřeba ji dále modernizovat, zahušťovat a rozšiřovat.

2009

Telefónica zároveň s projektem výměny GSM technologie (který čekal až do roku 2010) rozjela v roce 2009 i projekt rozvoje své 3G sítě. Pro 3G si nevybrala nikoho jiného, než opět čínský Huawei. Nejprve provedla výměnu všech stávajících 3G vysílačů v Karlových Varech (Praha, Brno a přináležící okresy i nadále běží na produktech od Nokia-Siemens Networks). Pak se pustila do výstavby 3G ve všech krajských městech, která – s výjimkou Jihlavy – měla na konci roku 2009 kompletně pokrytá.

Marketingově to dokázala prodat výborně, měla největší pokrytí 3G sítí, zatímco konkurenti neměli nic (T-Mobile) nebo téměř nic (Vodafone). No a protože jejich 3G síť byla v ČR prakticky jediná použitelná (pokrytí dosahovalo téměř 40% populace), usnuli, jak se říká, na vavřínech a v období podzimu 2009 a zimy 2009/2010 výstavbu zastavili.

Během roku 2009 se i T-Mobile pouští do projektu stavby 3G sítě. Samotné rozhodnutí sice padlo už na konci roku 2008 (po několika prudkých změnách kurzu), ale síť se rozjela až o rok později, před Vánoci 2009 a to pouze v části Prahy. Na svůj rozvoj si ale síť měla počkat až do roku 2010.

Vodafonu sice nehrozilo, že by o 3G licenci přišel, přesto ale spustil na jaře 2009 na Praze 9 a 10 svou 3G síť – tu síť, kterou v roce 2005 měl chvíli postavenou a v testu spuštěnou v centru Prahy. Šlo o pár desítek 3G vysílačů od tehdejšího dodavatele, Siemensu. Bylo ale jasné, že v takové podobě síť fungovat nemůže a nebude. V létě 2009 proto Vodafone oficiálně oznámil, že si pro výstavbu 3G sítě (a GSM swap) vybral Huawei. Do konce roku pak probíhaly přípravy a začalo se se stavbou.

2010

Zatímco v Telefónice manažeři klidně pochrupovali zimním spánkem, Vodafone měnil stávající vysílače v Praze a v Brně i Praze stavěl nové, aby na jaře mohl síť spustit část Prahy a celé Brno, a do léta pak i zbytek Prahy [zdroj]. Ani T-Mobile nezahálel a snažil se pokrýt alespoň Prahu, která byla na začátku roku 2010 pokryta spíš pro legraci, než pro reálné použití.

Na jaře se rozvoj sítě Telefóniky znovu rozjel a dočkalo se poslední krajské město (Jihlava) a do konce roku i většina okresních měst. Snad jedině Prachatice Telefónica z neznámých důvodů vynechala, i když v průběhu času začala pokrývat i města, která nebyla okresní. Dočkalo se tak i Ostravsko. Na konci roku skončil projekt GSM swapu, který se ale potýkal s výraznými problémy. Během výměn totiž nedošlo ke včasnému posílení páteřních tras a tak se po celé republice ozývali klienti, že sice mají nově EDGE, ale to prakticky nejede. Problém se podařilo technikům Telefóniky úspěšně vyřešit až ke konci roku.

T-Mobile budoval svou síť poměrně chaoticky, nepostupoval od největších měst k menším. Ostatně, seznam měst, která byla pokrytá na přelomu 2010/2011, si můžete prohlédnout sami. T-Mobile na konci roku 2010 měl rozhodně nejhorší pokrytí 3G sítí v ČR.

Vodafone věděl, že nesmí zaspat, a stavěl tak rychle, jak jen zvládl. Během jara dopokryl Prahu a pustil se do stavby v krajských městech. Ve druhém pololetí pak spustil 3G nejen v krajských městech, ale i ve spoustě měst okresních a jinak pro Vodafone důležitých. Do konce roku tak výrazně stáhl náskok Telefóniky.

2011 a projekt sdílení sítí

Už na konci roku 2010 se nadšencům z GSMweb.cz podařilo objevit dvě podezřele vyhlížející lokality: jednu v Dobříši a druhou v Humpolci. Na pohled bylo jasné, že šlo o pilot sdílení 3G sítí mezi Telefónikou a T-Mobilem. Sdílení sítí bylo otestováno a v únoru 2011 oficiálně oznámeno. Na české poměry šlo o takovou malou revoluci. O sdílení sítí se totiž dost dlouho snažil vyjednávat Vodafone, jeho jednání ale vždy zkrachovala a oproti očekávání novinářů a veřejnosti se na sdílení domluvili dva největší operátoři v republice.

To zároveň vedlo k tomu, že v prvním pololetí u Telefóniky výstavba téměř stála a rozjela se znovu až před létem. Vodafone ale nespal a do léta dohnal náskok Telefóniky, pokrytí jejich sítí se vyrovnalo. T-Mobile se snažil nezůstat pozadu, ale v prvním pololetí stavěl mnohem pomalejším tempem, než Vodafone. Navíc, na rozdíl od Vodafone, neměl pokryta ani všechna okresní města. V létě 2011 měla jeho síť pokrytí na úrovni cca 50% populace, zatímco Vodafone atakoval 60%.

Během léta začala Telefónika spouštět první 3G vysílače v malých obcích (kromě již běžící Dobříše a Humpolce, které byly v provozu od zimy). První takové lokality byly na Uherskohradišťsku a dále také třeba v malé obci Žlutice na Karlovarsku. T-Mobile ale zřejmě řešil svou síť, takže Telefónica spouštěla jen své části vysílačů a sdílené části zůstávaly dlouho neaktivní.

V září 2011 se Vodafone vyšvihl na místo české 3G jedničky poté, co spustil téměř všechny plánované obce. Jeho pokrytí bylo v té době nejlepší v ČR. Poté oznámil zavádění podporu HSPA+ (21 Mbit/s na downlinku, 5,76 Mbit/s na uplinku) spolu s nutností provést upgrady sítě. To ovšem výstavbu prakticky zastavilo a do Vánoc se pokrytí prakticky nepohnulo. Až před Vánoci spustili zbytek plánovaných obcí a část obcí z plánu do jara 2012.

To ale nestačilo na sdílecí duo Telefónica–T-Mobile, které sdílení naplno rozjelo v září 2011. T-Mobile začal spouštět své sdílené vysílače sice už v srpnu, spád to ale nabralo až na začátku září. Poté prakticky každý týden T-Mobile spouštěl zároveň s Telefónicou sdílenou síť na určitém počtu vysílačů, zároveň se spouštěním nesdílených lokalit (velká města, kde O2 už pokrytí mělo). Spouštění pak až do konce roku 2011 probíhalo téměř každou středu a za tu dobu T-Mobile stihl nejen dorovnat náskok Telefónicy i Vodafonu, ale zároveň je i předběhnout v počtu pokrytých měst.

Ačkoli T-Mobile i Telefónica staví rychleji, než předpokládali, pořád Telefónica nemůže ‚na oplátku‘ nabídnout T-Mobilu tolik sdílených vysílačů, kolik by chtěla spustit ve sdílené části v T-Mobilí síti. Proto má na konci roku 2011 T-Mobile mnohem více měst pokrytých 3G, než Telefónica. A navíc staví i 3G-only vysílače, tedy takové, které rozšiřují pokrytí i tam, kam 3G antény namontované na stávajících GSM vysílačích nedosvítí.

T-Mobile je tedy aktuálně českou jedničkou v 3G pokrytí, až ale Telefónica postaví a spustí dostatek sdílených vysílačů na své straně, jejich pokrytí se vyrovná.

Telefónica skončila rok 2011 s pokrytím cca 73% obyvatelstva, T-Mobile cca 78% (v oficiálních tiskových zprávách udávají lépe vypadající číslo 80%) a Vodafone cca 68% obyvatelstva. Zdá se to jako nevýznamný rozdíl, ale každý procentní bod udává pokrytí pro dalších sto tisíc obyvatel.

T-Mobile je také nejblíž pokrytí všech obcí nad tři tisíce obyvatel. Část z nich ještě plánuje spustit na vlastní technologii, část mu pravděpodobně nasdílí Telefónica. Nakonec asi jen statistický údaj, ve sdíleném režimu běží aktuálně 67% z plánovaných 490 vysílačů (site).

Co nás čeká v roce 2012?

T-Mobile s Telefónikou dostaví své sdílené sítě. Momentálně to vypadá tak, že většina plánovaných obcí v oblasti T-Mobile (všechny kraje v Čechách kromě okresů Prahy-východ, Prahy-západ, Pardubického a Jihočeského kraje) se už dočkala. Telefónica dostaví sdílené vysílače na Moravě a ve Slezsku a část plánovaných sdílených vysílačů v Čechách.

Poté budou mít tito operátoři pokrytí někde kolem 85% obyvatelstva a na menší obce se asi zaměřovat nebudou. Zároveň není na stávající frekvenci realizovatelné pokrytí s pokrytím podobným GSM. Podle některých zveřejněných plánů a map to vypadá, že se Morava dočká i pokrytí D2 a R46, pravděpodobně i dalších dálnic, ale víc se už asi 3G pokrytí v podání T-Mobilu a O2 rozšiřovat nebude. Asi by to ani nebylo ekonomicky únosné: T-Mobile a O2 budují pokrytí v obcích od cca 1400 obyvatel.

Vodafone?

A kam se poděl Vodafone? Celý podzim 2011 mu zabralo posilování páteřních tras, aby jeho síť zvládala HSPA+. A od prosince se k tomu přidal i pilotní projekt GSM swapu, tedy výměny staré technologie od Siemensu a Ericssonu.

Projevuje se to na plánech rozvoje 3G: ačkoli konkurence má pokryto významně více obyvatel a obcí (cca 1 milion obyvatel, cca 350 obcí navíc), Vodafone si do jara naplánoval jen 65 městeček mezi dvěma a deseti tisíci obyvateli. Bohužel v tuto chvíli zaostává a to tím víc, čím víc času jeho technikům zabírá posilování páteřních tras a GSM swap.

Vodafone má ale ještě jeden důležitý handicap. Sdílející Telefónica a T-Mobile sice mají rozdělenou republiku na dvě oblasti, ale pokud v oblasti T-Mobilu má T-Mobile vysílač u některé plánované obce postavený na místě méně výhodném pro šíření signálu, než Telefónica, staví v takové obci 3G Telefónica. A platí to i naopak. Tohle je luxus, který si Vodafone nebude moci dopřát.

Dalším faktorem, silně ovlivňujícím rozšíření 3G, je stanovení spodní hranice počtu obyvatel, od které se pokrytí vyplatí. Všichni naši operátoři před rozjetím projektu sdílení sítí pracovali s hranicí cca 3 000 obyvatel na jeden vysílač. Vodafone s takovou hranicí zřejmě pracuje i nadále, při jeho podílu na trhu (25%) je ekonomická návratnost obecně horší, než návratnost u konkurentů s 35% (O2) resp. 40% (T-Mobile) podílem.

Pokud se tedy Vodafone rozhodne konkurenci dohnat a nerezignuje na pokrývání, bude muset zvolit jinou strategii, aby svým zákazníkům nabídnul i něco, co u konkurence nedostanou. Třeba kvalitní pokrytí dálnic a rychlostních silnic. A k tomu se nevyhne velkému množství nově vybudovaných 3G-only vysílačů. Rozhodně má do konce roku 2012 o zábavu postaráno.

A pak to začne znovu, až přijde LTE…