Tag: GSM

Proč Vodafone přichází o zákazníky

Pár slov o přešlapech našeho nejmenšího (převážně) mobilního operátora, o tom, co zákazníkům provádí a jak to vnímají zákazníci.

Když se u nás v roce 2000 objevil Oskar se svými vtipnými reklamami, začal si v podvědomí lidí budovat pověst lidového operátora. Takového, který nabízí zajímavé služby za ještě zajímavější ceny. Časem se dostal do pozice firmy, kterou lidé měli rádi. O pět let později, v roce 2005, Oskara koupil Vodafone. Rebranding jako takový by nevadil. S Vodafonem k nám bohužel dorazila i korporátní zapšklost a naprostá ztráta soudnosti. To vše, zdá se, kulminuje v průběhu uplynulých dvou let (2010 až 2012), kdy se Vodafone rychle dostává do pozice toho nejméně oblíbeného operátora u nás.

Následující řádky píšu jako člověk, který je u Vodafonu od ledna 2003, tedy již téměř deset let. Všechny problémy, o kterých budu psát, jsem si zažil na vlastní kůži já nebo moji známí. Problémy vedou k tomu, že s Vodafonem pravděpodobně desetiletku neoslavím, a odmigruji číslo jinam.

1. Korporátní versus ostatní klienti

Vodafone se v posledních čtyřech letech poměrně agresivně snaží získat korporátní klientelu. Funguje to tak, že se ve výběrových řízeních snaží nabídnout vždy tu nejnižší možnou cenu. Korporátní klientela má individuální ceny a podmínky u většiny služeb, takže jí se nedotýká průběžné Vodafoní zdražování hlasových služeb, SMS a dat. Naopak, v těchto oblastech nabízí v rámci řešení OneNet (neomezená) volání za hubičku. Díky své velikosti a významu mají u každého operátora ty nejlepší služby, individuální přístup a přednostní řešení problémů.

Oproti tomu hlavně rezidentní zákazníci jsou odsouzeni k využívání služeb za „ceníkové“ ceny. Malí podnikatelé jsou pak někde napůl cesty. Malí klienti nemají tu moc, odejít s tisíci čísel ke konkurenci, a tedy ani vhodnou vyjednávací pozici v případě výskytu problémů.

Následující řádky budou hlavně o těch malých.

2. Hlasové a SMS tarify

Vodafone, stejně jako ostatní operátoři u nás, tvrdí, že naslouchá svým zákazníkům. Možná levé ucho naslouchá, ale mozku (vedení) informace od zákazníků rozhodně nepředává.

Jiné vysvětlení pro chování Vodafonu neexistuje. Jak jinak by mohl přijít s neFérovými tarify, které přinášejí zdražení minut i SMS. A to jak těch v balíčcích, tak i těch po vyčerpání balíčku. Vzrostla cena SMS, vzrostla cena minuty po provolání volných minut. Obzvlášť cena minuty 5 Kč/min v době, kdy terminační poplatky od ledna klesnou na cca 0,325 Kč/min. s DPH, je výsměch zákazníkům do tváře.

Namísto průběžného zlevňování, nebo alespoň zvýšení počtu předplacených jednotek v balíčcích bez zvyšování ceny, přichází Vodafone se zdražením. V době, kdy to na českém mobilním trhu vře, a zákazníci jsou naštvaní.

3. Datové tarify

Další ukázka, jak Vodafone naslouchá zákazníkům, jsou datové tarify roku 2012. Na sklonku roku 2011 Vodafone spustil Velikonočně-Vánoční nabídku, jejíž součástí byl mimo jiné i dvojnásobný FUP. Tři přehledné datové tarify nabízely FUP 300 MB, 1,2 GB a 6 GB. Na první pohled lákavá nabídka za cenu, která už lidem dávala smysl, a konkurenci šlapala na krk. Dvojnásobný FUP skončil v únoru 2012, i když zákazníci volali po jeho zachování.

Skutečný úmysl Vodafonu se ukázal o pár měsíců později, když v květnu Vodafone představil „nové“ datové tarify. Jaké překvapení, že šlo o tarify se stejným objemem, jako měly ty vánoční (kromě tarifů pro počítač), jen s mnohem vyšší cenou. Dále pak došlo k znepřehlednění nabídky, když se tarify rozdělily na „tarify pro mobilní telefony“, „tarify pro tablety“ a „tarify pro počítače“. Že nová nabídka obsahuje paradoxy jako „tarif pro mobil s 1,2 GB FUP za 449 Kč“ a „tarif pro počítač s 4 GB FUP za 535 Kč“ – za 90 Kč navíc získá zákazník trojnásobný FUP.

V nejnižším datovém tarifu zůstává měsíční FUP 150 MB, tedy stejné množství dat, s jakým operátor před čtyřmi lety přišel. Ani cena se nezměnila. Že dnes 150 MB měsíčně na moderní smartphony nestačí, přitom už vědí snad všichni jejich uživatelé.

V nejvyšším tarifu je FUP také žalostně nízký. Za 1000 Kč u Vodafone dostanete 10 GB měsíčně, zatímco oba konkurenti nabízejí lepší 3G pokrytí a větší objem dat (30 GB  u T-Mobile, tarif bez množstevního FUP u O2).

Další věc, co vás u Vodafone snadno dovede do cvokhausu, je roamingové datové zvýhodnění. Snad jediná konkurenceschopná nabídka na českém trhu, kdy za 350 Kč/měs. příplatek můžete svůj datový tarif využívat i ve vybraných zemích, aniž byste se museli obávat šoku z faktury. Bohužel, toto zvýhodnění nejde aktivovat k tarifům pro počítač (ani třeba v jiné, dražší, podobě), ani k tarifům pro tablet (a tady už nerozumím ničemu, protože tabletové tarify jsou cenově podobné těm mobilním a zájem o takovou službu bezpochyby je).

4. Podmínky služeb

Už za vlády Vodafone, po přebarvení Oskara, došlo k prvnímu korporátnímu ojebu: došlo ke změně čerpání volných jednotek (minut, sms, předplaceného kreditu) tak, že ze svého tarifu čerpáte nejprve jednotky z aktuálního měsíce, a až pak nevyčerpané jednotky, které zbyly z měsíce předchozího. Pokud jednotky z předchozího měsíce nevyčerpáte, propadnou. Zatímco za dob Oskara bylo pořadí obrácené (a tedy výhodné pro zákazníka), nová podoba čerpání je výhodná pro korporát.

Další velmi bolestivou věcí u Vodafone jsou změny nastavení. Pokud v průběhu zúčtovacího období provedete změnu nějakého nastavení, jsou vám po zbytek období účtovány dva balíčky: původní (plná cena za měsíc) a nový (poměrná cena za měsíc). To nebývalo. Vodafone kdysi bez problémů uměl načasovat změnu na začátek zúčtovacího období a podobné nesmysly zákazník nemusel řešit. A u konkurence je řešit nemusí. Jde o problém, který pálí mnoho zákazníků, a změny služeb se stávají prakticky nemožnými bez toho, aniž byste firmě museli nasypat korunky za něco, co ve skutečnosti nechcete/nemůžete využít. Nebo podstupovat složitou a nejistou reklamaci, kdy Vám sice fakturu dokážou přepočítat, ale udělají z Vás debila, že si neumíte zjistit podmínky sami a načasovat změnu balíčku na poslední den zúčtovacího období. A že je to od nich vstřícný a výjimečný krok.

Bohužel, Vodafone zmíněné chování svých IT systémů vydává za standardní. Co na tom, že zákazník platí zbytečně víc, než chce.

Dvouleté úvazky, tedy změnu roku 2012, nemůžu vynechat. Ceny „dotovaných“ mobilních telefonů u nás jsou vysoké, to víme všichni. Vodafone měl ovšem dlouhé roky malé, bezvýznamné plus: pokud jste si u něj vzali dotovaný telefon, uvázal vás jen na šest měsíců. Šlo o jednoznačnou konkurenční výhodu, tedy z pohledu zákazníka. Nízká dotace tolik nebolela, když člověk věděl, že ji nebude muset krvavě splácet čtyřiadvaceti­měsíčním úvazkem. To vše se s představením již zmiňovaných neFérových tarifů změnilo: ceny telefonů zůstaly stejné, nebo jsou vyšší, než byla dotace dříve. Úvazek se prodloužil na čtyřnásobek.

Úvaha autora tohoto vylepšení by mne opravdu zajímala.

Pro zajímavost, Vodafone dřív občas nabízel i roční úvazky, obvykle vázané na používání mobilních datových služeb. Jednu takovou nabídku jsem využil i já. V prosinci 2011 jsem si koupil iPhone 4S za cenu 11 377 Kč s minimálním měsíčním plněním 477 Kč a ročním úvazkem. Oproti standardní ceníkové ceně dost významná úspora. Po uvedení neFérových tarifů stál ten samý telefon s dvouletým úvazkem na tarif a datový balíček 12 877 Kč. Dnes již stojí „jen“ 10 477 Kč – ovšem pořád s dvojnásobným úvazkem. A to je fér.

5. Reklamština

Pamatujete si na reklamy se Čtvrtníčkem? O významu slova neomezeně, o falešných sobech? Byl to právě Vodafone, kdo do češtiny přinesl slovo reklamština, tedy veřejná propagace služby, mající skryté háčky. Reklamštinu viděl v reklamách a službách konkurence. Po pěti letech se může směle bít v prsa, že se konkurenci zařadil po bok a reklamštinu dokonale ovládl. Chcete příklad?

Neomezeně a napořád už dávno neplatí. Neomezené služby Vodafone mají vnitřní omezení, o kterém ale operátor nemluví. Promluví až tehdy, pokud se mu bude zdát, že voláte „příliš neomezeně“. Zatímco O2 a TM jasně říkají, že „příliš neomezeně“ znamená více než 10 000 jednotek (minut/sms) za měsíc, u Vodafonu s neomezeným tarifem musíte žít v neustálé nejistotě, zda už nejste za limitem, zda nejste podezřelí.

Falešní sobi, tedy vábnička na služby, které ve skutečnosti nedostanete, se skrývají v již několikrát zmiňovaných neFér tarifech: například účtování 1+1, tedy po sekundách již od zahájení hovoru. Je pěkné, že Vodafone na český trh toto účtování přinesl. Už tak pěkné ale není, že zároveň s tímto účtováním snížil počet volných minut v balíčcích, aby na tom zákazník náhodou nevydělal. Nebo že zvedl cenu po provolání volných minut na 5 Kč/min., a to u všech tarifů. Proč mám být penalizován za to, že jednou za čas provolám pár minut navíc nad svůj tarifní balíček? Stejně tak cena SMS nad balíček je dnes férově shodná u všech SMS balíčků – a jako na potvoru opět nedochází ke zlevnění na nejnižší možnou cenu, ale naopak většina zákazníků pocítí zdražení.

Další falešní sobi dostávají novou podobu v souvis­losti s technologií HSPA+ 42, o které jsem nedávno psal. Zatímco z marketingového pohledu falešní sobi vítězí na celé čáře (Vodafone je nejlepší, pokryl 44 měst!), skutečná pokrytá plocha/území je mnohem menší, než co nabízí konkurence (i když v menším počtu měst).

Jako bonus pak přichází nová Mapa pokrytí. Mapa, na které mělo být vidět pokrytí HSPA+ 42, míchá do jedné vrstvy HSPA+ 21 Mbit/s a HSPA+ 42 Mbit/s (dvojnásobná kapacita sítě). Ono by těch pár flíčků ve velkých městech opravdu neudělalo dobrý dojem. A abych nezapomněl, zatímco dřív se Vodafone nestyděl za to, že je ve velké části jeho sítě dostupné pouze GPRS, dnes v mapě pokrytí míchá GPRS a EDGE do jedné vrstvy. GPRS je přitom v dnešní době to nejhorší, co datující zákazník může potkat.

6. Pokrytí

Nebudeme Vodafonu vytýkat, že ve velkých městech používá GSM 1800 – tedy frekvenci, která se obecně hůř šíří – a proto se s ním nedovoláte ve sklepích a podzemních restauracích. To je jednak relikvie z počátků Oskara, kdy neměl dostatek GSM 900 frekvenčních kanálů, a navíc jde o stav, který, spolu s kompletní obměnou sítě za GSM 900 v následujících letech, již brzy zmizí.

Stejně tak nebudeme vytýkat obecně menší počet GSM základnových stanic, oproti O2 resp. T-Mobilu má Vodafone o cca 20 % základnových stanic méně. Tohoto nedostatku si je Vodafone vědom, spolu s probíhající obměnou zároveň rostou i nové základnové stanice. Bohužel faktem je, že ve spoustě řídce obydlených oblastí si nezavoláte.

Co ale Vodafonu vytknout musíme, je to, že s obměnou GSM sítě čekal tak dlouho. Zatímco T-Mobile výměnu prováděl v letech 2008 a 2009 a Telefónica v 2009 a 2010, Vodafone si počkal a aktivně s obměnou začal až letos. Důsledkem je, že velká část republiky stále zůstává pokryta pouze technologií GSM s GPRS, bez podpory datového rozšíření EDGE.

Zatímco konkurence zvládla obměnu za rok a půl, u Vodafonu je obměna naplánovaná na čtyři roky. První rok je za námi, vyměněna je zatím čtvrtina sítě, technici tedy zřejmě přesně plní plán.

Další nevýhodou je, že od doby, kdy Vodafone zahájil obměnu GSM, se úplně zastavila výstavba 3G sítě. V lednu jsem tu psal, že by sebou Vodafone musel hodně pohnout, aby se jeho 3G pokrytí alespoň vzdáleně přiblížilo konkurentům. Poslední výraznější rozšíření 3G pokrytí ale proběhlo v prvním čtvrtletí roku 2012. Od té doby je ticho po pěšině. Zatímco konkurence finišuje s projektem sdílení 3G sítí (oboustranně spuštěno je už přes 950 základnových stanic z plánovaných 490), Vodafone výstavbu zastavil.

Aby dohnal konkurenci, musel by postavit cca 500 3G základnových stanic, což by zajisté dokázal. Jenže to by se musel snažit. Dnes je situace neúprosná, penetrace smartphony roste, zároveň Vodafonu roste počet firemních a korporátních zákazníků, kteří pro své zaměstnance chtějí rychlá mobilní data. Vodafone bohužel dodnes nebyl schopen pokrýt ani všechny obce s třemi a více tisíci obyvatel. Korporátní zákazníci musí trpět.

7. Zákaznický servis

Bývaly doby, kdy Oskar, později Vodafone, byl chválen za servis zákazníkovi. Kdysi byla opěvovaná Samoobsluha, která nabízela předplacenkářům výpis hovorů online. Všem zákazníkům pak dovolovala provádět změny služeb on-line. Vodafone na tomto konceptu později postavil i benefity pro zákazníky: výměnou za to, že nebudou otravovat operátory, dostanou takoví zákazníci 20 % slevu na služby.

Koncept fungoval, dokud ve Vodafonu nezačali samoobsluhu rozbíjet. To bylo někdy kolem roku 2008. A pokračovali spolu s migrací zákazníků na nový CRM systém. A neskončili dodnes. O nefunkční Samoobsluze existuje na fóru Mobilmánie více než stostránkové fórum, samoobsluha pravidelně přestává fungovat o víkendech a v noci, často neběží ani přes den. Taková služba je k vzteku a vede jen k naštvání zákazníků, kteří pak volají na operátora. I když nechtějí, musí.

Ale aby to nebylo tak snadné, ani operátoři na infolince často nedokáží pomoci. Některé nesmysly, vzniklé rozhodnutím managementu, zákazníkům operátoři vysvětlují stěží. Stejně tak problémy, které vznikají implementací CRM systému. Třeba přenášená čísla, která se v naplánovaný den nepřenesou. Nebo čísla, která se přenesou, ale z některých sítí se na ně nedá dovolat, protože má Vodafone rozbité směrování.

Když podobnou změnu CRM systému prováděla Telefónica (od května 2009), potýkala se se stejnými systémy. Ale zvládla je cca do roka. Vodafone začal v roce 2010 a problémy vyrábí dodnes.

Poslední výborný počin, který se Vodafonu povedl, je on-line komunikace na sociálních sítích. Pracovníci jsou ochotní a snaží se zákazníkům zjistit a zajistit vše, co jim na očích vidí a co v korporátu dokáží zařídit. Bohužel, pokud použijete jimi doporučovaný formulář pro písemný kontakt s infolinkou, narazíte na neschopnost infolinky. Pokud máte nestandardní tarif (třeba retenční), infolinka vás pošle do zadele s tím, že požadavky na změnu se zachováním (retenční) slevy neumí vyřídit.

Celkový dojem zákazníka…

…je takový, že Vodafone už dávno není tím operátorem, který se snaží vyjít zákazníkům vstříc. Absorboval poměry na trhu a rozšířil je tak, že se stal v očích zákazníků bezkonkurenčně nejhorším operátorem. Mizerné pokrytí, nestabilní síť, drahé služby, nepochopitelné problémy, které jinde nenastávají. Jako vrchol pak přichází situace, kdy na Vás Vodafone pošle exekutora (i když předtím slíbí, že se tak nestane).

Je to škoda. Oskara jsem měl rád. Vodafone taky, v začátcích. Dnes už vím, že hned po doběhnutí úvazku půjdu pryč.

Proč u nás nikdy nebude 3G pokrytí jako ve Francii

K českým mobilním operátorům často směřují výtky na 3G pokrytí. I když se totiž dnes díky sdílení sítí Telefóniky a T-Mobilu dostalo 3G i do malých měst a velkých vesnic, často signál mizí hned jak vstoupíte do budovy. Kritika tedy je oprávněná – 3G se sice rozšířilo, ale jeho použitelnost je místy opravdu špatná. Kritici nám za vzor často ukazují Francii, ale nejen tu, kde mají operátoři 3G síť s nesrovnatelně lepším pokrytím. Příčiny si rozebereme a vysvětlíme, proč už to u nás lepší nebude.

UMTS sítě a používané frekvence

Každá UMTS síť využívá jednu nebo víc tzv. nosných frekvencí o šířce 5 MHz. UMTS základnová stanice i mobilní telefon (terminál) se naladí na nosnou frekvenci a na ní pak spolu komunikují.

Technologie jako taková dokáže pracovat v různých frekvenčních pásmech, pokud tam pro ni existuje použitelný souvislý 5 MHz blok frekvencí. V počátcích bylo pro evropské UMTS sítě vyhrazeno duplexních 2×60 MHz v pásmu 2,1 GHz. Do tohoto pásma se tedy vejde celkem dvanáct nosných frekvencí. U nás tyto frekvence mají rovnoměrně rozděleni tři stávající operátoři, každý po čtyřech nosných (20 MHz), naplno je využívá zatím pouze T-Mobile.

Nevýhoda pásma 2,1 GHz je ale špatné prostupování do budov a převážně přímočaré šíření signálu – to vede ke zmiňovaným problémům s 3G v oblastech, kde je jen jedna 3G základnová stanice na vesnici s komplikovaným terénem.

Protože si operátoři sdružení v projektu 3GPP byli tohoto problému již dávno vědomi, prosadili do UMTS standardu verze 7.2.0 (3GPP R7) možnost používat pásmo 900 MHz, ve kterém již nějaký pátek v Evropě (ale i jinde) běží GSM sítě. Tato verze standardu vyšla už v prosinci 2005, tedy téměř před sedmi lety.

Nasazení UMTS v pásmu 900 MHz by operátorům mohlo pomoci vyřešit problém špatného šíření 3G signálu a vyhnout se nutné výstavbě velkého množství základnových stanic pro docílení rozumného pokrytí.

Použitelnost pásma 900 MHz pro UMTS

Využití UMTS 900 bránilo během let mnoho různých překážek. Zejména jde o fragmentaci spektra, legislativní překážky a nedostatek kompatibilního hardwaru.

Fragmentace a refarming spektra

Tou největší překážkou byla bezesporu fragmentace spektra: zatímco v UMTS 2,1 GHz pásmu byly v souladu se standardem operátorům již od začátku přidělovány souvislé 5 MHz bloky, 900 MHz pásmo bylo původně vyhrazeno pro GSM a již od počátku bylo děleno po úsecích dlouhých 0,2 MHz. E-GSM (rozšířené GSM) má takových úseků 60+125, P-GSM (podmnožina E-GSM) jen 125.

Z historických důvodů národní regulátoři přidělovali bloky „napřeskáčku“. Jak to dnes vypadá u nás, se můžete podívat na GSMwebu. V některých zahraničních zemích bloky byly operátorům přiděleny jako souvislé již na počátku, nebo v čase proběhl tzv. refarming frekvencí.

Refarming je proces, kdy dojde k přeskládání kanálů v GSM pásmu tak, aby každý operátor obdržel souvislý blok frekvencí o určité šířce. Takto přeskládané 900 MHz pásmo pak umožňuje snazší implementaci nových technologií, jako například právě UMTS v 900 MHz pásmu, nebo v budoucnosti LTE Advanced (složené z pásem 800 MHz, 900 MHz, 1800 MHz, 2100 MHz a 2600 MHz).

Jednou z dalších překážek refarmingu bylo i to, že se u nás část GSM pásma (60 E-GSM kanálů) uvolnila až v roce 2009. Přidělení těchto kanálů proběhlo losováním (vizte zprávu o přidělení těchto frekvencí) a nebylo podmíněno refarmingem pásma. Nově přidělované GSM kanály tedy nebyly připojeny k existujícím přídělům. Účelné využití pásma (s výhledem na budoucí aplikace) nebylo zajištěno.

Otázkou zůstává podpora E-GSM části pásma v GSM základnových stanicích. Je klidně možné, že toto pásmo například Vodafone kvůli zastaralému Siemens hardwaru nemohl použít – a tudíž by ani refarming GSM pásma nebyl možný. Zatímco O2 a T-Mobile mají od roku 2010 GSM síť na novém hardware, Vodafone s výměnou starého hardwaru začal až letos na jaře a obměna bude probíhat až do roku 2015.

V zahraničí refarming proběhl, zatímco u nás regulátor (jak je jeho zvykem) vyčkává na vzájemnou dohodu komerčních subjektů (operátorů). Spektrum zůstává nespojité a implementace UMTS 900 je nemožná.

Vodafone by přitom v případě proběhlého refarmingu mohl využít 5 MHz pro UMTS (jedna nosná) a 5 MHz pro GSM (25 kanálů), T-Mobile a O2 by mohly využít 5 MHz pro UMTS (jedna nosná pro každého) a 7,4 MHz pro GSM (37 kanálů).

Legislativní překážky

Zatímco technologická standardizace UMTS 900 proběhla již v roce 2005, legislativní standardizace byla ponechána v rukou národních regulátorů a na dohodě komerčních subjektů (operátorů). Toho si všimla Evropská unie, když v roce 2009 vydala direktivu, kterou nařizuje neutralizovat 900 MHz pásmo. Do té doby totiž v tomto pásmu nebyl povolen provoz jiné technologie, než GSM.

Členským státům direktiva doporučuje implementaci technologické neutrality 900 MHz pásma do národních právních řádů. Termín pro takovou implementaci vypršel 9. května 2010, u nás se ČTÚ rozhoupal včas a UMTS v pásmu 900 MHz umožnil změnou plánu využití rádiového spektra v prosinci 2009 (diskuse o změně tohoto plánu ukazuje, že o UMTS v 900 MHz nejspíš uvažoval Vodafone).

Poslední legislativní překážkou byla nutnost zažádat o změnu přídělu (licence k využívání) rádiových kmitočtů. Doposud totiž kmitočty v pásmech 900 a 1800 MHz byly na základě licence přiděleny pro využívání služeb založených na technologii GSM. Nově jsou frekvence tzv. technologicky neutrální, je na nich tedy možné provozovat jakoukoli technologii (GSM, UMTS, LTE), pokud tato nezpůsobuje rušení ostatních provozovaných technologií. O takovou změnu si společnosti Telefónica (1 a 2) a T-Mobile (1 a 2) požály až v dubnu 2012 a Vodafone v srpnu 2012 (1 a 2). Bohužel žádost na ČTÚ nepřistála kvůli UMTS 900, hybatelem byla možnost nasadit LTE na 1800 MHz.

Nedostatek kompatibilního hardwaru

Aby bylo možné zavádět UMTS v 900 MHz, je nutné v určitých oblastech omezit síť GSM – proto jsou dnes ve Francii oblasti, kde někteří operátoři mají pouze UMTS 900 a nikoli GSM. To ale nevadí, pokud je na trhu dostatek mobilních telefonů s podporou GSM i UMTS 900.

Dal jsem si tu práci a z katalogu Mobilmanie zjistil statistiku uváděných mobilů (pouze modely s podporou 3G): první mobily s podporou UMTS 900 se začaly objevovat v únoru 2008(Nokie N96, 3120 classic, 6220 classic, N78, 6210 Navigator).

Zatímco v roce 2008 podporovalo UMTS 900 pouze 21 z 86 uvedených 3G mobilů, v roce 2009 se poměr obrátil (74 ze 103 3G mobilů), rok 2010 přinesl 74 3G mobilů s UMTS 900 a 18 bez. V roce 2011 se objevilo 90 3G mobilů s UMTS 900 a 11 jen s klasickým UMTS na 2,1 GHz. Všechny UMTS 900 mobily pak podporují i klasické 2,1 GHz UMTS.

V roce 2012 podle katalogu Mobilmanie má podporu UMTS 900 už konečně kaž­dý uvedený mobil.

Z oblíbených zařízení má podporu iPhone 4 a novější (uveden v roce 2010), většina mobilů od Samsungu uvedených od roku 2009 do dneška, téměř všechny HTC uvedené od roku 2008 (kromě modelů Smart a Gratia), téměř všechny Nokie uvedené od roku 2008 (z populárních chybí E51 a N95, které jsou ale z roku 2007), a další.

Na nedostatek mobilů si tedy operátoři stěžovat nemohou, zvlášť ne ve chvíli, kdy UMTS mimo velká města začali zavádět až v roce 2011. Stejně tak se neobávám, že by výrobci 3G základnových stanic (Node B) nebyli schopni v roce 2011 dodávat hardware a software pro UMTS 900.

Promarněná šance – sdílení sítí

Protože výstavba 3G sítí, navíc v místech s nízkou hustotou obyvatel, je ekonomicky extrémně náročným projektem, rozhodly se společnosti Telefónica a T-Mobile po dlouhých jednáních a pilotním testování vybudovat 3G síť v řídce osídlených oblastech společně.

UMTS 900 by bývalo bylo pro takové účely jako stvořené – při stejném počtu základnových stanic (dohromady jich bude postaveno 980) by pokrytí bez problémů obsáhlo celé vesnice a jejich okolí. Dnes je často už ve vzdálenosti 1,5 km od základnové stanice signál v budovách příliš slabý a nepoužitelný.

Zároveň by projekt vyžadoval redesign a přeladění GSM sítě: vyhrazení části 900 MHz pásma pro UMTS by nutně znamenalo snížení počtu dostupných kanálů pro GSM. To by, opět, nemuselo způsobovat problémy, pokud by k tomu operátoři přistupovali zodpovědně (například vhodnou politikou dotovaných mobilů pro stávající zákazníky a zahrnutím pouze UMTS 900 mobilů do své nabídky).

Francii jsem na začátku textu nezmínil náhodou. Podle Wikipedie podporují všichni čtyři operátoři ve Francii UMTS na 900 a 2100 MHz. Stejně tak operátoři v řadě dalších zemí (Finsko, Rumunsko, Bulharsko, Estonsko, Polsko, atd.) zavedení UMTS 900 zvládli.

Bohužel u nás, ať už vinou pozdního uvolnění části E-GSM pásma, pasivity ČTÚ, nebo neochoty/strachu komerčních operátorů z refarmingu, zůstává v ČR 900 MHz pásmo pro UMTS nepoužitelné.

Projekt sdílení sítí Telefóniky a T-Mobilu se blíží ke zdárnému konci (již běží více než 90 % plánovaných sdílených základnových stanic), který ale zároveň bude znamenatkonec rozvoje UMTS v ČR. Další rozvoj stávajícího 3G na 2,1 GHz je velmi nepravděpodobný, výstavba v řídce osídlených oblastech se prostě nevyplatí. Stejně tak se ale nevyplatí přestavba sdílené UMTS sítě na 900 MHz někdy v blízké budoucnosti – operátoři do výstavby 3G v uplynulých dvou letech investovali ohromný balík peněz a dokud se jim tyto finance nevrátí, nemůžeme očekávat žádné další investice.

UMTS 900 tak můžeme z povzdálí sledovat na hranicích s Německem a Polskem, případně na dovolené v zahraničí.

S nasazením u nás už jsem se rozloučil a naděje vkládám v rozvoj LTE. V 800 MHz pásmu totiž LTE nabídne to, co by zvládlo i UMTS 900 – široké pokrytí. A jako bonus ještě získáme vyšší kapacitu sítě a přenosové rychlosti.

O terminačních poplatcích a o tom, komu prospěje jejich snížení

ČTÚ dnes zveřejnil Monitorovací zprávu za únor 2012, ve které nenápadně zmínil snížení terminačních (nebo také propojovacích) poplatků pro volání do mobilních sítí. Novinářům zároveň rozeslal informaci, že snížení proběhne letos podle starého modelu ve dvou krocích a od příštího roku začne používat model nový. Pojďme si popsat, co to vlastně může znamenat pro spotřebitele.

Aktualizace v červenci 2012:

ČTÚ nakonec přistoupil na názor Evropské komise a propojovací poplatky snižuje na 0,55 Kč za minutu bez DPH již od 15. července 2012 (pro nově uzavírané smlouvy), resp. od 15. září 2012 (pro stávající smlouvy o propojení). Zároveň se připravuje na zavedení modelu LRIC (viz níže) tak, aby tento model (resp. propojovací poplatky na něm založené) mohl vstoupit v platnost už od začátku roku 2013.

Význam propojovacích poplatků

Propojovací poplatky mají pokrývat náklady přenosu hovoru v síti mobilních operátorů (tj. přenos hovoru od místa, kde si operátory hovory „předávají“, až k volanému zákazníkovi). Platí je vždy operátor volajícího zákazníka operátoru volaného. Tedy například: pokud máte O2 a voláte do sítě T-Mobilu, zaplatí O2 T-Mobilu za každou minutu vašeho hovoru částku nepřekračující aktuální výši propojovacího poplatku (teoreticky ale může být i nižší).

Propojovací poplatky vznikly v letech minulých a jejich výše nebyla vždy správně regulovaná. Není pochyb, že při volání z jedné sítě do druhé vznikají náklady oběma operátorům a o takové náklady by se tedy oba měli podělit.

Ve Spojených státech je běžné používání modelu, kdy každý operátor řeší a financuje pouze tu část hovoru ve vlastní síti. V Americe je dodnes běžné platit i za příchozí hovory – zákazník platí za to, že operátor dovolí svou sítí přenést hovor, který pochází z jiné sítě. I proto je tam cena za volání z pevné na mobil shodná s cenou z pevné do pevné – protože operátor pevné sítě vždy řeší jen náklady své sítě. Operátor sítě mobilní pak řeší jen náklady sítě mobilní.

V Evropě je běžný přístup jiný – náklady, které vznikají volaným operátorům, jim proplácí operátor volajícího zákazníka, a samozřejmě je dále proúčtovává do ceny zákazníkovi. Tento přístup vede ke snaze volaných operátorů zmiňované náklady maximalizovat (a maximalizovat tak příjem za příchozí hovory od ostatních operátorů). Efekt je jasný: zákazník doplácí na hamižnost operátorů. Proto je běžné, že do hry vstupuje národní regulátor, státní (nezávislý) orgán, který od operátorů může zjistit, jaké jsou skutečné náklady za přenos hovoru sítí operátorů a nařídit maximální výši terminačních poplatků, které volaní (terminující) operátoři mohou po volajících (originujících) operátorech požadovat.

Mobilní versus pevná terminace

V ČR jsou dnes regulovány terminační poplatky u tzv. podniků s významnou tržní silou (dominantní operátoři). U pevných sítí jde o síť Telefóniky [web ČTÚ, sekce Cenová regulace], u mobilních pak jsou regulovány terminační poplatky pro sítě všech tří GSM/UMTS operátorů [web ČTÚ, opět sekce Cenová regulace]. Síť U:fon společnosti MobilKom má sice od regulátora uložené povinnosti, ale velikost terminačních poplatků si může v určitých mezích určovat sama (pokud by se s některým operátorem nedohodla, například z důvodů přemrštěné terminační ceny, do hry pak vstupuje ČTÚ).

Není nezajímavé, že terminační poplatky za volání do pevných sítí jsou děleny podle času na špičku, mimo špičku a podle místa předání (místní HOST ústředna, resp. tranzitní ústředna). V nejhorším případě dosahuje terminační poplatek za volání do pevné sítě O2 0,34 Kč (všechny terminační poplatky jsou uvedeny bez DPH a jde o cenu za minutu, ale operátoři si mezi sebou účtují po sekundách, tedy po jedné šedesátině minutového terminačního poplatku). Oproti tomu terminační poplatky do mobilních sítí nejsou rozděleny časově ani podle místa předání hovorů, a u všech našich operátorů aktuálně dosahují výše 1,08 Kč/min.

Při porovnání ceny 0,34 Kč/min. versus 1,08 Kč/min. musí být každému jasné, že jde o dost výrazný nepoměr a volání z mobilní sítě do sítě pevné je výrazně levnější, než v opačném směru. Zatímco terminační poplatky za volání do pevných sítí se za posledních šest let pohnuly jen minimálně [vizte opatření uložená Českému Telecomu v roce 2006], terminační poplatky za volání do sítí mobilních byly dlouho regulované nedostatečně.

Následující tabulka shrnuje postupné snižování terminačních poplatků za volání do mobilních sítí:

31. říjen 2001 8,00 Kč
1. listopad 2001 3,66 Kč
1. březen 2005 3,11 Kč
1. květen 2006 2,99 Kč
1. únor 2009 2,65 Kč
1. červenec 2009 2,31 Kč
1. leden 2010 1,96 Kč
1. červenec 2010 1,66 Kč
1. leden 2011 1,37 Kč
1. červenec 2011 1,08 Kč
1. červenec 2012 0,72 Kč
1. leden 2013 0,55 Kč

V roce 2006 byl rozdíl terminačních poplatků až osminásobný. Je zároveň vidět, že ČTÚ dlouho ceny nereguloval, resp. reguloval jen v roce 2001 (kdy zasáhl proti znevýhodňování tehdejšího Oskara ostatními mobilními operátory), 2005 a 2006 a pak až od roku 2009 dál. V roce 2006 i v roce 2009 vycházel z Analýzy relevantního trhu 16 (dnes 7, odkaz viz výše), tedy je vidět dlouhá nečinnost, kdy byla nařízena regulace jen po dokončení analýzy a pak těsně před prováděním analýzy další. Od roku 2009 se ČTÚ snaží cenu mobilní terminace snižovat tak, jak po něm požaduje Evropská Unie. V tabulce je pak vidět ještě zanedbání vydání cenového rozhodnutí, v jehož důsledku nedošlo (nedojde) ke snížení terminační ceny v lednu 2012 a tedy mobilní operátoři mohou účtovat cenu 1,08 Kč/min. po dobu celého jednoho roku.

Jak se terminační poplatky počítají

Aby si operátoři do poplatků nezapočítávali i nesouvisející náklady (například na marketing), mají udělenou povinnost oddělené evidence nákladů. Z nákladů, které se prokazatelně váží k přenosu hovorů mobilní sítí, pak ČTÚ vypočítává u každého z operátorů minutovou terminační cenu. Poté, co má data od všech operátorů, vezme nejnižší vypočtenou cenu (tzv. efektivní operátor, kterému na přenos hovoru v síti stačí nejnižší náklady) a tu stanoví jako maximální terminační poplatek pro všechny dominantní hráče na trhu. Operátoři, kteří nejsou dostatečně efektivní, tedy vlastně část nákladů na přenos hovoru vlastní sítí nemají proplacenou a nutí je to tyto náklady snižovat a stávat se dostatečně efektivními.

Pro samotný výpočet existují dva hlavní modely, FAC a LRIC. Účetní model FAC (Fully Allocated Costs, plně alokované náklady) zahrnuje do výpočtu terminačních poplatků skutečné účetní náklady operátorů (tedy i ty neefektivní), technický model LRIC (Long Run Incremental Costs, dlouhodobé přírůstkové náklady) pak buduje hypotetickou síť a počítá přírůstkové náklady na poskytování jednotlivých služeb v průběhu času. Pro zájemce o další čtení mohu doporučit např. disertační práci PhDr. Vladimíra Čermáka. Je asi jasné, že mobilní operátoři jsou příznivci modemu FAC, ve kterém mohou promítat do poplatků i náklady, které by ve skutečnosti šly eliminovat. Konkurenti (zejména alternativní pevnolinkoví operátoři) pak preferují model LRIC, který může přinést nižší terminační poplatky. FAC pak vychází z cen historických, LRIC z cen aktuálních, což spolu s faktem, že ceny technologií klesají, může demotivovat operátory a ti pak své sítě nemodernizují dostatečně.

Evropská unie a evropští regulátoři již dlouho používají model LRIC pro regulaci poplatků v pevných sítích. V sítích mobilních se LRIC prosazuje až v posledních letech, kdy je po lokálních regulátorech přímo vyžadováno, aby přestaly využívat model FAC. I náš regulátor na přípravě modelu LRIC pracuje, i když je, jako ostatně s většinou své práce, výrazně ve skluzu za ostatními zeměmi EU.

Zatímco pro pevné sítě se u nás model LRIC používá již téměř deset let, v mobilních sítích dodnes reguluje ČTÚ terminační poplatky podle výstupů modelu FAC. Terminační poplatky v mobilních sítích, stanovované od roku 2013 dál, by pak již měly být určeny podle výstupů modelu LRIC – tedy měly by nadále klesat, možná o něco výrazněji, než doposud.

Vhodným stavem pak je srovnání ceny terminace pro pevné i mobilní sítě na stejnou hodnotu, ideální (z pohledu zákazníka) pak je hypotetické snížení obou terminačních poplatků až na nulu – velcí operátoři totiž mají mezi svými sítěmi vyrovnaný (tzn. vzájemně si neplatí nic, nebo jen minimální částky), zatímco malým alternativním operátorům, přes které zákazníci volají do sítí velkých operátorů, vznikají nezanedbatelné náklady, které opět musí přenášet na zákazníka.

Komu prospěje snížení terminačních poplatků

A tím se dostáváme k poslední části tohoto článku: komu vlastně prospěje snížení terminačních poplatků?

Nejsou to rozhodně velcí operátoři, kteří, jak už jsem zmiňoval, si mezi sebou téměř nic neplatí.

Ze snížení můžou mít prospěch alternativní (např. VoIP) operátoři, kteří mohou nabídnout konkurenceschopnou cenu volání do mobilních sítí. Už dnes je možné najít operátory, kteří nabízejí volání do mobilních sítí za 1,39 Kč bez DPH – např. Mikrotech. Po snížení terminace na 55 haléřů se tedy pravděpodobně dočkáme volání do sítí mobilních operátorů za cenu do devadesáti haléřů, a to i s DPH a účtováním po sekundách. Tedy takovou nabídkou, kterou nám mobilní operátoři nechtějí dát, pokud nejste korporace se stovkami až tisíci čísel.

Ale ze snížení mohou mít prospěch i zákazníci. I když se vlivem oligopolního chování našich operátorů nesnižují minutové ceny v tarifech, snížení terminačních poplatků otevírá prostor tarifům typu francouzského Free. Při ceně 1,08 Kč/min. je totiž mezioperátorská „cena“ za 1000 předplacených minut cca 1300 Kč s DPH (minimálně tolik budete operátora stát, pokud všech 1000 minut provoláte do sítě konkurenta), po snížení terminačního poplatku na 0,55 Kč/min. se (s 21% DPH) dostáváme na ďábelskou cenu 666 Kč za stejných tisíc minut. Při započítání obvyklého rozložení hovorů (50% ve vlastní síti, 50% v cizí) pak jde s cenou kouzlit ještě více. A proto už dnes jsou operátoři schopni nabízet firmám neomezené volání za nějakých 800 Kč (bez DPH) měsíčně a tato cena půjde ještě dolů.

A nakonec: cena za terminaci napovídá, kolik teoreticky může virtuální operátor zaplatit za minutu volání v „pronajaté“ síti. Až tedy u nás MVNO vzniknou, bude cena za terminaci bezpochyby výrazným prvkem při jednání o ceně za volání do vlastních a cizích sítí. A jestli u nás MVNO vzniknou? To záleží na schopnosti ČTÚ jednat podle Zákona o elektronických komunikací, zda v nápravných opatřeních po Analýze relevantního trhu č. 8 (mobilní originace) uloží i povinnost velkoobchodního přístupu do sítí současných mobilních operátorů. Ale o tom, jak něco takového ČTÚ může provést, si povíme příště…

Dožene Vodafone své konkurenty v pokrytí 3G?

Po delší době se vracím ke psaní a jako první téma jsem si vybral pokrytí 3G v České republice. V textu vzpomínám na historii a rozvoj mobilních datových sítí v ČR (3G i GSM) a dále se zamýšlím nad tím, jestli má šanci český Vodafone dohnat v pokrytí své konkurenty, kteří téměř před rokem oficiálně rozjeli projekt sdílení svých 3G sítí a dnes mají bezkonkurenčně nejlepší pokrytí.

Datová historie

Úmyslně se nebudu zabývat počátky dat u nás (kdy jedinou nabídkou byla služba vytáčeného připojení CSD, resp. HSCSD u Eurotelu), ani první demonstrací GPRS, ale až obdobím od dražby 3G licencí. Doba CSD totiž se současnými daty měla pramálo společného.

3G licence získali dva naši operátoři (Eurotel a T-Mobile) na konci roku 2001, v roce 2005 se do klubu ‚operátorů s licencí‘ přidal i tehdejší Oskar. Není bez zajímavosti, že v původních licencích existoval plánovaný rozsah pokrytí a podmínka spuštění 3G sítí do určitého data, ale neexistovala definice sankcí, a naše operátory tak vlastně spoustu let nic do 3G netlačilo.

První 3G síť v Čechách (a vlastně i na Moravě)

Dlouhou dobu, od roku 2005 do 2009, u nás fungovala jen jediná 3G síť. Byla to síť tehdejšího Eurotelu, firmy, která se po dvou přejmenováních dnes jmenuje Telefónica Czech Republic. Ještě na začátku roku 2009 byla pokrytá pouze Praha (a velká část okresů Praha – západ, Praha – východ), Brno (a okres Brno – venkov) a „ruská“ část Karlových Varů (ta s kolonádou).

Eurotel/Telefónicu vlastně nic netlačilo. Síť fungovala, ale byla málo vytížená, protože 3G telefonů bylo málo. Po spuštění podporovala standard UMTS R99 (384 kbit/s o­bousměrně), od roku 2007 pak i nadstavbu HSDPA 1,8 Mbit/s na downlinku (ale Telefónica do konce roku 2008 nabízela jen dva tarify, staré Data Nonstopy s rychlostním omezením na 384 kbit/s a Internet UMTS s 1 Mbit/s st­ropem).

Vysoké náklady a malý počet schopných 3G zařízení vedl dva přímé konkurenty Eurotelu k tomu, že 3G (ve variantě FDD, tedy to ‚standardní‘ 3G, které dnes máme ve většině nových mobilů) odmítali zavést. T-Mobile trval na tom, že 3G vlastně nenabízí jinou výhodu, než mobilní data, a pro data mají svou ‚4G‘ síť (což vlastně byla specifická 3G síť, kterou ale její výrobce dále nerozvíjel a v pozdějších letech nebyl ani schopen dodávat potřebný hardware pro další rozšiřování).

Vodafone neměl pro změnu nic, jen svou GSM síť, rozdělenou na dvě části, přičemž v té ‚západní‘ části (západní, střední, severní a zčásti východní Čechy) většina vysílačů podporovala pouze GPRS.

2008

Až v roce 2008 přišel zlom. Tím zlomem bylo oficiální zahájení prodeje vcelku revolučního zařízení. Asi tušíte, že šlo o iPhone 3G, z uživatelského pohledu velmi propracované zařízení, které u nás i přes velmi vysokou cenu a nízkou možnost přizpůsobení (na rozdíl od tehdy populárních Windows Mobile) získalo poměrně širokou uživatelskou základnu.

iPhone měl na svou dobu velmi propracovaný internetový prohlížeč a protože šlo o druhou generaci, existovalo zároveň i mnoho schopných aplikací. Jenže jak prohlížeč, tak různé aplikace vyžadovaly k rozumnému chodu také rozumné mobilní internetové připojení.

Ale to žádný z našich operátorů nedokázal nabídnout! Po­važte: Telefónica sice měla ve dvou (třech) městech a okolí 3G, ale ve zbytku republiky nechala své klienty trpět s GPRS, které vlivem špatných licencí bylo omezené na cca 40 kbit/s. T-Mobile neměl použitelnou (standardní) 3G síť, ani žádné zkušenosti s její stavbou, ale alespoň měl na velké části republiky EDGE (s použitelnou rychlostí kolem 200 kbit/s). Vodafone neměl 3G síť (i když se 3G v roce 2006 experimen­toval) a ve velké části republiky neměl ani EDGE. I jeho klienti tedy byli odsouzeni k práci přes GPRS, i když o trošku rychlejší (80 kbit/s), než měl Eurotel/Telefónica.

GSM swapy

Právě příchod iPhone (jehož všechny generace dnes v českých mobilních sítích generují suverénně nejvíce datového provozu, pokud ze statistiky vyloučíme modemy) způsobil, že se všichni tři čeští operátoři chytili za hlavu a rozhodli se své sítě modernizovat.

To vedlo k tomu, že ve druhé polovině roku 2009 a na začátku 2010 vyměnil T-Mobile celou svou GSM síť za zařízení od čínského výrobce Huawei (o kterém ještě dále uslyšíme), těsně poté ho následovala i Telefónica, která kromě oblastí Praha a Brno (+ okolní okresy Praha východ, západ a Brno-okres) také vyměnila původní GSM technologii od Nokia[-Siemens] Networks za technologii od Huawei.

Telefónice iPhone přišel vhod, už delší dobu totiž pociťovala výrazné přetížení jediné celorepublikové mobilní datové sítě (CDMA), rozšiřování 3G zvažovala a očekávala, že stavba UMTS sítě odlehčí síti CDMA natolik, že nebude potřeba ji dále modernizovat, zahušťovat a rozšiřovat.

2009

Telefónica zároveň s projektem výměny GSM technologie (který čekal až do roku 2010) rozjela v roce 2009 i projekt rozvoje své 3G sítě. Pro 3G si nevybrala nikoho jiného, než opět čínský Huawei. Nejprve provedla výměnu všech stávajících 3G vysílačů v Karlových Varech (Praha, Brno a přináležící okresy i nadále běží na produktech od Nokia-Siemens Networks). Pak se pustila do výstavby 3G ve všech krajských městech, která – s výjimkou Jihlavy – měla na konci roku 2009 kompletně pokrytá.

Marketingově to dokázala prodat výborně, měla největší pokrytí 3G sítí, zatímco konkurenti neměli nic (T-Mobile) nebo téměř nic (Vodafone). No a protože jejich 3G síť byla v ČR prakticky jediná použitelná (pokrytí dosahovalo téměř 40% populace), usnuli, jak se říká, na vavřínech a v období podzimu 2009 a zimy 2009/2010 výstavbu zastavili.

Během roku 2009 se i T-Mobile pouští do projektu stavby 3G sítě. Samotné rozhodnutí sice padlo už na konci roku 2008 (po několika prudkých změnách kurzu), ale síť se rozjela až o rok později, před Vánoci 2009 a to pouze v části Prahy. Na svůj rozvoj si ale síť měla počkat až do roku 2010.

Vodafonu sice nehrozilo, že by o 3G licenci přišel, přesto ale spustil na jaře 2009 na Praze 9 a 10 svou 3G síť – tu síť, kterou v roce 2005 měl chvíli postavenou a v testu spuštěnou v centru Prahy. Šlo o pár desítek 3G vysílačů od tehdejšího dodavatele, Siemensu. Bylo ale jasné, že v takové podobě síť fungovat nemůže a nebude. V létě 2009 proto Vodafone oficiálně oznámil, že si pro výstavbu 3G sítě (a GSM swap) vybral Huawei. Do konce roku pak probíhaly přípravy a začalo se se stavbou.

2010

Zatímco v Telefónice manažeři klidně pochrupovali zimním spánkem, Vodafone měnil stávající vysílače v Praze a v Brně i Praze stavěl nové, aby na jaře mohl síť spustit část Prahy a celé Brno, a do léta pak i zbytek Prahy [zdroj]. Ani T-Mobile nezahálel a snažil se pokrýt alespoň Prahu, která byla na začátku roku 2010 pokryta spíš pro legraci, než pro reálné použití.

Na jaře se rozvoj sítě Telefóniky znovu rozjel a dočkalo se poslední krajské město (Jihlava) a do konce roku i většina okresních měst. Snad jedině Prachatice Telefónica z neznámých důvodů vynechala, i když v průběhu času začala pokrývat i města, která nebyla okresní. Dočkalo se tak i Ostravsko. Na konci roku skončil projekt GSM swapu, který se ale potýkal s výraznými problémy. Během výměn totiž nedošlo ke včasnému posílení páteřních tras a tak se po celé republice ozývali klienti, že sice mají nově EDGE, ale to prakticky nejede. Problém se podařilo technikům Telefóniky úspěšně vyřešit až ke konci roku.

T-Mobile budoval svou síť poměrně chaoticky, nepostupoval od největších měst k menším. Ostatně, seznam měst, která byla pokrytá na přelomu 2010/2011, si můžete prohlédnout sami. T-Mobile na konci roku 2010 měl rozhodně nejhorší pokrytí 3G sítí v ČR.

Vodafone věděl, že nesmí zaspat, a stavěl tak rychle, jak jen zvládl. Během jara dopokryl Prahu a pustil se do stavby v krajských městech. Ve druhém pololetí pak spustil 3G nejen v krajských městech, ale i ve spoustě měst okresních a jinak pro Vodafone důležitých. Do konce roku tak výrazně stáhl náskok Telefóniky.

2011 a projekt sdílení sítí

Už na konci roku 2010 se nadšencům z GSMweb.cz podařilo objevit dvě podezřele vyhlížející lokality: jednu v Dobříši a druhou v Humpolci. Na pohled bylo jasné, že šlo o pilot sdílení 3G sítí mezi Telefónikou a T-Mobilem. Sdílení sítí bylo otestováno a v únoru 2011 oficiálně oznámeno. Na české poměry šlo o takovou malou revoluci. O sdílení sítí se totiž dost dlouho snažil vyjednávat Vodafone, jeho jednání ale vždy zkrachovala a oproti očekávání novinářů a veřejnosti se na sdílení domluvili dva největší operátoři v republice.

To zároveň vedlo k tomu, že v prvním pololetí u Telefóniky výstavba téměř stála a rozjela se znovu až před létem. Vodafone ale nespal a do léta dohnal náskok Telefóniky, pokrytí jejich sítí se vyrovnalo. T-Mobile se snažil nezůstat pozadu, ale v prvním pololetí stavěl mnohem pomalejším tempem, než Vodafone. Navíc, na rozdíl od Vodafone, neměl pokryta ani všechna okresní města. V létě 2011 měla jeho síť pokrytí na úrovni cca 50% populace, zatímco Vodafone atakoval 60%.

Během léta začala Telefónika spouštět první 3G vysílače v malých obcích (kromě již běžící Dobříše a Humpolce, které byly v provozu od zimy). První takové lokality byly na Uherskohradišťsku a dále také třeba v malé obci Žlutice na Karlovarsku. T-Mobile ale zřejmě řešil svou síť, takže Telefónica spouštěla jen své části vysílačů a sdílené části zůstávaly dlouho neaktivní.

V září 2011 se Vodafone vyšvihl na místo české 3G jedničky poté, co spustil téměř všechny plánované obce. Jeho pokrytí bylo v té době nejlepší v ČR. Poté oznámil zavádění podporu HSPA+ (21 Mbit/s na downlinku, 5,76 Mbit/s na uplinku) spolu s nutností provést upgrady sítě. To ovšem výstavbu prakticky zastavilo a do Vánoc se pokrytí prakticky nepohnulo. Až před Vánoci spustili zbytek plánovaných obcí a část obcí z plánu do jara 2012.

To ale nestačilo na sdílecí duo Telefónica–T-Mobile, které sdílení naplno rozjelo v září 2011. T-Mobile začal spouštět své sdílené vysílače sice už v srpnu, spád to ale nabralo až na začátku září. Poté prakticky každý týden T-Mobile spouštěl zároveň s Telefónicou sdílenou síť na určitém počtu vysílačů, zároveň se spouštěním nesdílených lokalit (velká města, kde O2 už pokrytí mělo). Spouštění pak až do konce roku 2011 probíhalo téměř každou středu a za tu dobu T-Mobile stihl nejen dorovnat náskok Telefónicy i Vodafonu, ale zároveň je i předběhnout v počtu pokrytých měst.

Ačkoli T-Mobile i Telefónica staví rychleji, než předpokládali, pořád Telefónica nemůže ‚na oplátku‘ nabídnout T-Mobilu tolik sdílených vysílačů, kolik by chtěla spustit ve sdílené části v T-Mobilí síti. Proto má na konci roku 2011 T-Mobile mnohem více měst pokrytých 3G, než Telefónica. A navíc staví i 3G-only vysílače, tedy takové, které rozšiřují pokrytí i tam, kam 3G antény namontované na stávajících GSM vysílačích nedosvítí.

T-Mobile je tedy aktuálně českou jedničkou v 3G pokrytí, až ale Telefónica postaví a spustí dostatek sdílených vysílačů na své straně, jejich pokrytí se vyrovná.

Telefónica skončila rok 2011 s pokrytím cca 73% obyvatelstva, T-Mobile cca 78% (v oficiálních tiskových zprávách udávají lépe vypadající číslo 80%) a Vodafone cca 68% obyvatelstva. Zdá se to jako nevýznamný rozdíl, ale každý procentní bod udává pokrytí pro dalších sto tisíc obyvatel.

T-Mobile je také nejblíž pokrytí všech obcí nad tři tisíce obyvatel. Část z nich ještě plánuje spustit na vlastní technologii, část mu pravděpodobně nasdílí Telefónica. Nakonec asi jen statistický údaj, ve sdíleném režimu běží aktuálně 67% z plánovaných 490 vysílačů (site).

Co nás čeká v roce 2012?

T-Mobile s Telefónikou dostaví své sdílené sítě. Momentálně to vypadá tak, že většina plánovaných obcí v oblasti T-Mobile (všechny kraje v Čechách kromě okresů Prahy-východ, Prahy-západ, Pardubického a Jihočeského kraje) se už dočkala. Telefónica dostaví sdílené vysílače na Moravě a ve Slezsku a část plánovaných sdílených vysílačů v Čechách.

Poté budou mít tito operátoři pokrytí někde kolem 85% obyvatelstva a na menší obce se asi zaměřovat nebudou. Zároveň není na stávající frekvenci realizovatelné pokrytí s pokrytím podobným GSM. Podle některých zveřejněných plánů a map to vypadá, že se Morava dočká i pokrytí D2 a R46, pravděpodobně i dalších dálnic, ale víc se už asi 3G pokrytí v podání T-Mobilu a O2 rozšiřovat nebude. Asi by to ani nebylo ekonomicky únosné: T-Mobile a O2 budují pokrytí v obcích od cca 1400 obyvatel.

Vodafone?

A kam se poděl Vodafone? Celý podzim 2011 mu zabralo posilování páteřních tras, aby jeho síť zvládala HSPA+. A od prosince se k tomu přidal i pilotní projekt GSM swapu, tedy výměny staré technologie od Siemensu a Ericssonu.

Projevuje se to na plánech rozvoje 3G: ačkoli konkurence má pokryto významně více obyvatel a obcí (cca 1 milion obyvatel, cca 350 obcí navíc), Vodafone si do jara naplánoval jen 65 městeček mezi dvěma a deseti tisíci obyvateli. Bohužel v tuto chvíli zaostává a to tím víc, čím víc času jeho technikům zabírá posilování páteřních tras a GSM swap.

Vodafone má ale ještě jeden důležitý handicap. Sdílející Telefónica a T-Mobile sice mají rozdělenou republiku na dvě oblasti, ale pokud v oblasti T-Mobilu má T-Mobile vysílač u některé plánované obce postavený na místě méně výhodném pro šíření signálu, než Telefónica, staví v takové obci 3G Telefónica. A platí to i naopak. Tohle je luxus, který si Vodafone nebude moci dopřát.

Dalším faktorem, silně ovlivňujícím rozšíření 3G, je stanovení spodní hranice počtu obyvatel, od které se pokrytí vyplatí. Všichni naši operátoři před rozjetím projektu sdílení sítí pracovali s hranicí cca 3 000 obyvatel na jeden vysílač. Vodafone s takovou hranicí zřejmě pracuje i nadále, při jeho podílu na trhu (25%) je ekonomická návratnost obecně horší, než návratnost u konkurentů s 35% (O2) resp. 40% (T-Mobile) podílem.

Pokud se tedy Vodafone rozhodne konkurenci dohnat a nerezignuje na pokrývání, bude muset zvolit jinou strategii, aby svým zákazníkům nabídnul i něco, co u konkurence nedostanou. Třeba kvalitní pokrytí dálnic a rychlostních silnic. A k tomu se nevyhne velkému množství nově vybudovaných 3G-only vysílačů. Rozhodně má do konce roku 2012 o zábavu postaráno.

A pak to začne znovu, až přijde LTE…